#14
Warszaw (PL), Brest (BY) & Minsk (BY)

#14__Warszaw (PL), Brest (BY) & Minsk (BY)
A je to tu zas. Opět někam vyrážíme, opět je to vlakem a opět směr východ. S Vláďou jsme se tradičně u piva bavili kam pojedeme a zcela přirozeně jsme dospěli k tomu, že země bývalého Sovětského svazu nás oba lákají tak moc, že chceme jednou navštívit všechny. Vzhledem k tomu, že máme na trip jen pár dní, tak volba padla na asi nejuzavřenější stát evropy - Bělorusko. Stát ve kterém nepřetržitě od roku 1994 vládne pevnou a neotřesitelnou rukou jediný muž. Alexander Lukašenko. Potlačují se tu lidská práva i politická opozice a je zde jako v jediném ze států Evropy stále aplikován trest smrti. Od roku 1990 byla exekuce provedena podle odhadů u čtyř set osob. 
6. - 11. 10. 2018
Varšava (PL)
Brest (BY)
Minsk (BY)
111h
24h
87h
1 320 km
993 km
12 km
59,5 km
80 piv
5 058 CZK
4 122 CZK
936 CZK

Plán je jasný po pár minutách - chceme dojet do Minsku vlakem. Když už nám to nevyšlo cestou do Moskvy, tak teď už to dáme! Z Prahy vyrazíme nočním vlakem do Varšavy a tam přestoupíme na spoj, který jede z Nice do Moskvy. Hledáme přes náš oblíbený web ruských železnic jízdenky a ty nejlevnější stojí kolem 2 500 Kč. No, popravdě řečeno je to sumička, která lehce zavání drahotou a tak jdeme hledat levnější variantu. Po pár minutách bouchání do klávesnice to máme! Z Varšavy pojedeme za přibližně 200 Kč do Terespolu, což je město na polsko-běloruských hranicích, pak NĚJAK přejdeme hranice a budeme v Brestu (ano ano ano, nejen ve Francii je město s tímto názvem). Do Minsku jezdí vlaky několikrát za den a jízdenka stojí mezi 10 - 15 rubly, tedy 100 - 150 Kč. Náklady jsme tedy snížili téměř na desetinu a ještě uvidíme Brest a hlavně místní pevnost! Tyhle drobné výhry máme při plánování nejradši.

Nejsme zrovna lidi, kteří mají nějaké extra předsudky, ale jsme zvědaví, jak na nás bude Bělorusko působit. Čekáme šeď, chlad a všudypřítomnou potemnělou až depresivní náladu. Není ale čas filozofírovat, nejlepší je vyrazit a přesvědčit se na vlastní oči!

6. 10. - DEN 1

15:20

Dopoledne jsme oba splnili svoji občanskou povinnost a šli volit, pak se jdem připravovat. Balení na 5 dní je v pohodě, prostě naházíte nějaká ta trička, ponožky a trenky do batohu. Důležitější jsou spíše ty ostatní věci - doklady, karta a to málo techniky co si s sebou vozíme. Jako vždy hlavní fotoaparát opět iPhone, GoPro a DJI Mavic Air. Prostě klasika. Je to pořád dokola :)

22:19 EN 443

  •  EN 443
  •  Odjezd v 22:19, Praha hlavní nádraží
  •  Příjezd v 09:22, Warszawa Centralna
  •  1131 CZK (43 EUR) / osoba (koupeno přes CD eshop)

Poslední roky je bohužel trend rušit stále více nočních spojů a tak jeden z mála, který z Prahy vyráží je tento noční vlak směr Varšava. Moc tomu nerozumíme, protože noční vlaky jsou naprosto skvělá věc - pohodlně se vyspíte a ještě se během spánku přesunete o několik set kilometrů dál. To je přeci geniální.

Náš noční vlak je složený z vagónů slovenských, českých i polských drah a v Bohumíně se rozdělí a část bude pokračovat do Varšavy a další směr Košice. Je zajímavé pozorovat i posádky jednotlivých vagónů - tři slovenští průvodčí sedí na schůdkách a na otázku kde je náš vůz číslo XY nejdřív nikdo neodpoví. Po chvilce jeden praví, že takový vagón tu vůbec není a nakonec třetí mávne rukou směrem k lokomotivě a všichni tři se opět vrací ke své duchaplné debatě na téma domácí borovičky. No pěkný. Být zmatený turista, tak tuhle pomoc dost ocením. Uprostřed soupravy jsou české vozy - čeští průvodčí stojí ležérně opření o zábradlí na nástupišti a vyprávějí si navzájem nějaké vtípky. Smějí se a když jdu kolem tak ležérně pozdraví. Na konci, tedy na začátku vlaku jsou polské vozy a před tím naším stojí v pozoru pán v červené uniformě s do čela naraženou čepičkou. Vypadá přesně jako průvodčí z filmu Polární expres. Bere si jízdenky a slavnostně oznamuje, že v našem třílůžkovém kupé krom mě a Vládi již nikdo jiný nebude. Na začátek samé dobré zprávy, je čas se nalodit na palubu.

Dnešní odjezd je pro nás zvláštní v tom, že v Praze nastupuji pouze já a šest plzní, které nesu v igelitové tašce. Šest plzniček s Cibulkou. Vláďa právě dohrává koncert se svou kapelou Paragraf 219 v Pardubicích a tak se připojí až tam.

Kupé vypadá velmi pěkně, jsou zde tři nad sebou položená lůžka, připravená k ulehnutí. Dále pak umyvadlo na které ihned přistávají plechovky, skříň a jedno extra sedátko. Vzhledem k tomu, že toto kupé bylo asi o 118 Kč dražší než 6ti lůžkové, je poměr cena / výkon velmi slušný.

Vagón je dost nový a jak mi průvodčí hrdě říkal, polské výroby! Zpětně máme jen slova chvály, ale pozici nejpohodlnějšího lůžkového vlaku stále drží České dráhy se svým “oddílem” ve kterém jsme jeli do Curichu.

23:15

Nejsme moc zvyklí na to, že nenastupujeme spolu, takže jsem čas mezi Prahou a Pardubicemi vyplnil překvapivě pitím piva a vzájemnou konverzací :D

23:26

Vlak zastavuje v Pardubicích a jsme konečně v plném počtu. Přistupuje šest plzní a Vláďa v závěsu. Vše je jak má být a trip může tímto začít.

Zbytek večera probíhá vcelku poklidně - popíjíme pivo a řešíme výsledky komunálních voleb, které se právě postupně zveřejňují. Nejvíce nás samozřejmě zajímá výsledek v Praze, který ovšem naskakuje nejpomaleji. První sečtené okrsky nám ovšem dávají naději, že to nedopadne až tak špatně.

1:38

Balíme to, je čas jít spát. Spaní ve vlaku je prostě boží. Usínáte a víte, že vás ráno čeká den plný dobrodružství ve městě, kam vás mezitím, co poklidně spíte, doveze vlak. Nejlepší. Dobrou.

7. 10. - DEN 2

8:32

Budíme se asi hodinu před příjezdem do Varšavy. Po očku překontrolujeme několik plechovek, které nám zůstaly ze včera a už nás samozřejmě napadá myšlenka, že si je dáme hned pěkně k snídani. V tom na dveře zaklepe pan průvodčí s dotazem "Dzień dobry, chcesz herbatę lub kawę?". Objednáváme jeden čaj a jedno kafe a místo piva posnídáme čokoládový muffin. Stárnem. Piva se ale budou ještě hodit o to strach nemáme.

9:10 Kdesi v polsku

Ve Varšavě máme pár hodin času a tak je chceme vyplnit nějak smysluplně. Přemýšlíme co podniknem a Vláďa si vzpomene, že slyšel o bývalé železniční stanici, kde mají být zaparkované staré lokomotivy. To zní jako super plán! 

9:33 Pałac Kultury i Nauki ( )

Varšava je naše oblíbené město. Nejsou tu starobylé paláce a malebné středověké uličky, ale přesto, nebo možná právě proto, má polská metropole své zvláštní kouzlo a půvab. Hned u nádraží Warszawa Centralna ve čtvrti Śródmieście stojí v obležení moderních mrakodrapů největší architektonická dominanta - Pałac Kultury i Nauki postavený po druhé světové válce ve stylu socialistického realismu. Jak už to dříve bylo běžné, celá stavba byla v době svého vzniku poplatná režimu a tak původní název zněl Palác Josefa Stalina a byl to dar národů Sovětského svazu. V Polsku čas od času probíhá diskuse, že by bylo dobré tento relikt dob minulých zbourat. Nechcem do toho moc kecat, dokonce chápeme, výhrady lidí, kterým se stavba nelíbí, ale bourat? Ten dům za to nemůže a naopak by měl být připomínkou na dobu nesvobody a útlaku, kterého si Poláci během 20. století zažili více než dost.

9:42 Śródmieście


10:10 METRO - stanice Centrum ( )

Varšavské metro má v současné době dvě linky a na konzervativní Polsko dosti moderní design stanic. Základní jízdenka na 20 minut stojí 3,40 Zlotých (cca 20 Kč), na 90 minut 7 Zlotých (cca 43 Kč). Více postřehů o metru ve Varšavě si můžete přečíst TADY 

10:29 Warszawa Główna - Stacja Muzeum ( | )

Přicházíme k bývalému hlavnímu nádraží a čekáme, co nás tam bude čekat. Cestou jsme vyčetli, že je to zajímavé #urbex místo, ale když přicházíme ke dveřím, vidíme, že je to prachsprosté železniční muzeum. Dokonce se tu i platí vstupné. Neváháme ani chvilku, vytahujeme kartu a kupujeme dvě vstupenky (6 Zlotých / osoba).
Uvnitř bývalého nádraží jsou dvě velké místnosti plné modelů všemožných vlaků, vagónu a dalších nádražních věciček. Samozřejmě dojde i na historické uniformy, fotografie a další artefakty týkající se života na dráze. Procházíme a okukujeme co se dá a pak to přijde. Vycházíme ven a vidíme plastový zahradní nábytek. To tedy není ono, ale za ním stojí ve třech řadách zaparkované staré parní i dieselové lokomotivy. Prostě skanzen jak víno. Chodíme mezi oprýskanými železnými obry a jsme v sedmém nebi. Pokud máte rádi vlaky, tak se tu při návštěvě Varšavy rozhodně zastavte.

V koutku vytáhnem dron a uděláme pár fotek a videí. To upoutá pozornost malého ukrajinského chlapce, který na nás po celou dobu kouká tak z půl metru. Asi po hodině očumování kovových krásek a mém nostalgickém vzpomínání na večerníček Pohádky o mašinkách (proč mě to vždycky takhle chytá??) je čas se posunout dál. Nyní jsme dali potravu své duši a je čas se zaměřit i na své tělo a dopřát mu něco dobrého. Tedy hlavně pivo, přeci jen jsme ještě dneska žádné neměli.

11:50 Ochota

Koleje, mrakodrap a nadchod. Prostě klasická Ochota. 

12:23 Bobby burger ( | )

Bloudíme po velkých bulvárech a nějak nemůžeme najít nic kloudného, kde si můžeme dát v klidu a poměrně rychle oběd, pár rychlých piv a jít na vlak. Jít na Nowy Swiat se nám nechce a tak hledáme v okolí. Hledáme tak intenzivně, až přicházíme opět k nádraží Warszawa Centralna a v nouzi volíme Bobby Burger. Tedy místo, kde kde jíme asi pokaždé, když jsme ve Varšavě.

Dáváme si dva burgery, hranolky a místní polský ležák Perła. Po vizuální stránce burgery vypadají fakt dobře, ale po té chuťové to dnes pro bylo spíše zklamání, tedy hlavně pro Vláďu, který burger v půlce s výrazem značného znechucení odkládá. Mě nepřinesli omáčku, kterou jsem si objednal a zaplatil. Místo toho obsluha dělala, že o ničem neví. No, vzpomínky a zkušenosti jsme tu měli dobré, ale dnes se naše mínění bohužel dosti otřáslo v základech. Být ve škole, hodnotili bychom oběd jako horší trojku. No nic, dáme ještě jedno pivo na lepší náladu a je čas pomalu vyrazit na vlak.

14:30 IC 11101

  •  IC 11101
  •  Odjezd v 14:30, Warszawa Centralna
  •  Příjezd v 17:57, Terespol
  •  34,90 Zł (208 Kč) / osoba (koupeno přes https://www.intercity.pl/en/)

Varšavské nádraží Centralna je pod zemí a připomíná nám tak v menším Berlin Hauptbanhof. Je to vlastně skvělý výmysl mít nádraží uvnitř budovy. Jo jasný, dřív, v době parních lokomotiv, to nebylo moc reálné, ale v dnešní době to funguje skvěle. 

Nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Terespol což je poslední polské město před hranicemi s Běloruskem. Cesta trvá tři a půl hodiny a to hlavně díky tomu, že v městě Biała Podlaska, které je necelých 40km od hranic vlak končí a je potřeba zbývající část cesty přežít v autobuse, který slouží jako náhradní doprava.

Krajina v Polsku je fajn, ale ta nejlepší věc je to, že máme ještě nějaké plzínky a při kontrole Vláďova batohu zjišťujeme, že nám jich zbylo celkem pět! To bude cesta utíkat jedna báseň. Ani jedna není vychlazená, což dává vcelku smysl a tak dáváme první na půl, abychom se aklimatizovali a přivykli. Znáte ten pocit, jak si poprvé loknete teplého piva a úplně vám to pokřiví výraz? No a po pátým loku už jsme si chrochtali, jak je ta teplá plzeň dobrá a že vlastně až tak moc nevadí, že není vychlazená....a už do nás padá další plechovka.

16:42 Biała Podlaska

Vlak brzdí a pomalu zastavuje. Všichni cestující vystupují a pár, včetně nás, jde směrem k čekajícímu autobusu, který má za předním oknem cedulku “Terespol”. Jsme správně, tak se naloďujeme a vyrážíme dál. Jede nás celkem asi 10. Vedle nás sedí mladý pár a pořád si něco špitá. Jsou to na první pohled sympaťáci, hlavně slečna držící otevřenou plechovku s pivem. Což nám připomíná, že nám zbyla poslední plechovka...

Než dopijem pivo, je čas se podívat, jak teda vlastně přejdeme hranice. Koukáme na nějaká fóra a zjišťujeme, že pěšky to úplně možné nebude. Jednak protože k přechodu vede dálnice a druhak proto, že pěší přechod hranic je zakázaný. Je to ale v pohodě, máme ještě asi 20 minut na to něco vymyslet.

Vedle sedící mladík se k nám po chvilce nakloní a optá se, zda mluvíme rusky. Přikývneme a začínáme si povídat. Ptá se nás odkud jsme a kam jedeme, když odpovíme, že jedeme do Běloruska tak přichází dotaz na achillovu patu našeho “plánu” - jak chcete přejít hranice? No, nevíme. Odpovídáme pravdivě. Dívka na nás soucitně pohlédne a začne vysvětlovat, že z Terespolu má jet hodinu po našem příjezdu autobus do Brestu, který stojí 10 Zł (cca 60 Kč) a další možnost je případně využít taxi. Vše nám vysvětlí do posledního detailu a my jsme opět nadšení jak jsou lidé milí.

17:58 Terespol

Zastavujeme na malém plácku, který se zdá býti místním autobusovým nádražím. Jsme v Terespolu. Naši běloruští zachránci vystupují první a obchází ostatní zaparkované autobusy, vždy prohodí s řidičem pár slov a jdou dál. U předposledního na nás zamávají a ukazují, že TENHLE jede do Brestu a to už za pět minut. Takže místo hledání a čekání můžeme jet hned. Paráda. Teď už jen sehnat dvacet Zlotých na lístek. Jako zázrakem v jednom z domů opodál svítí bankomat. Domlouváme s řidičem ať na nás pár minut počká. Letíme vybrat peníze a zbavit se piva, které nám proteklo tělem.

18:02

Nastupujeme do velkého autobusu ve kterém krom nás jedou další čtyři lidé a vyrážíme směr Bělorusko! Co nás na hranicích a hlavně za hranicemi bude čekat? Přechod hranic pro nás, díky zmlsanosti Schengenem, vždy symbolizuje pocit, že vstupujeme do nějaké nám vzdálené země

18:08 Hraniční přechod

Jsme na hranicích. Jízda trvala celých šest minut a autobus už stojí ve svém vyhrazeném pruhu. Hraniční přechod na polské straně je moderní a fakt veliký. Provoz tu naštěstí, díky tomu, že je nedělní večer, není až tak velký. I to ovšem nebrání tomu, že tu stojíme asi hodinu a půl. Před námi žádný autobus, jen prostě stojíme, čekáme a vůbec nic se neděje.

Po čekacím maratonu se rozjede kolotoč kontrol a krátkých přejezdů, během kterých autobus popojede vždy o pár desítek až stovek metrů. Zastaví a voják projde autobus a tak to jde pořád dokola. Celkem nám jsou pasy kontrolovány asi pětkrát. Občas je potřeba vystoupit a projít pěšky přes celní kontrolu, jindy zase dorazí kontrola do autobusu.

19:42 -> 20:42 BREST, Bělorusko

Jooooooo máme to za sebou a jsme konečně v Bělorusku! Je tu jiné časové pásmo a tak rovnou přetáčíme iPhony o hodinu dopředu. Tedy jen já, protože Vláďův se nastaví automaticky. No a teď už jsme u okna a pozorujeme, jak to tu vlastně vypadá. První co vidíme, je kruhový objezd, který na nás ve tmě působil dost podobným dojmem, jako kruhový objezd ve tmě kdekoli jinde :))

21:00

Řidič nás vyhazuje u silnice nedaleko vlakového nádraží. Rozhlížíme se a naše pozornost padne na nedaleký park, který se straní lampám a je tam sympatická tma. Potřebujeme se totiž dost akutně zbavit tekutin. Takže první věc co jsme v Bělorusku udělali, bylo to, že jsme každej počůrali jeden strom v místním parčíku. Jako toulaví psi. "Snad tu za to není trest smrti ty vole", říkáme si když se vracíme jakoby nic zpět na chodník.

Vyrážíme přes vlakové nádraží, které vypadá jako klasické ruské nádraží - velká budova, spousta kolejí a přes ně nadchody se schůdky na jednotlivá nástupiště. Hned nám to připomene loňskou cestu Transsibiřskou magistrálou. Hledáme náš hostel, který je jen pár minut od "vakzalu".

Hostel Brest Central

Tento malinkatý hostel se nachází v ulici Sovětská a už z dálky vás vítá vchod ozdobený spoustou světýlek. Hned po vstupu nás vítá příjemný interiér a ještě příjemnější recepční. Na uvítanou dostáváme dvě sladké “věci”, které nedokážeme nějak definovat, ale je to každopádně milé. Za recepcí, která je v chodbě, je společná místnost, koupelna a další pokoj. Do našeho dormu se jde rovnou z chodby a jsou v něm dvě palandy a jedna normální postel. Platit se tu může pouze v hotovosti a jelikož jsme při příjezdu neměli ani floka, slíbili jsme, že až se budeme vracet z piva, vybereme a ubytování zaplatíme. Prošlo to v pohodě a ještě jsme dostali tip na místo, kde si můžeme dát pivo i něco k jídlu. Pokud pojedete do Brestu a budete hledat levné, klidné a čisté ubytování, Hostel Brest Central rozhodně doporučujeme!!

21:50 Draft House ( )

Poslechli jsme rady z hostelu a vyrazili po třídě Sovětská, po které máme pokračovat stále dál a dál, než narazíme na podnik s jménem Draft House. Z hostelu je to sem asi deset minut. Místní kuchyně, po které jsme se ptali, se tu sice nenabízí, ale je otevřeno a pivo tu teče proudem. Když se rozhlédnem kolem po hostech u dalších stolů, tak téměř nikdo si neobjednává klasické pivo v půllitru, ale ve velkých třílitrových nádobách. Zkoumáme nabídku a je pravda, že tahle velká mrcha stojí asi o 10 Kč méně, než když si člověk dá šest piv. Jakou ale musí mít zvětralou chuť poslední jedno až dvě piva...?No, proč ne, ale my zůstaneme konzervativně u svého. Z nabídky jídel si objednáváme pizzu, která nám chutná a na konci večera zjišťujeme, že když si tu člověk dá pár piv, je k tomu pizza zdarma. Je to přesně 6 piv, což už nám vysvětluje to proč všichni pijou z těch šíleností. No, pro příště budeme chytřejší.

Je to fajn hospoda, milá obsluha a příjemné prostředí. Hodnotíme ho jako takový místní vyšší standart. Pivo stojí 3,5 Rublu, tedy asi 35 Kč a pizza necelých 10 Rublů, tedy lehce pod 100 Kč.

Velmi spokojení a taky popravdě dost unavení dáme každý tři piva, s díky odmítáme nabízenou pizzu zdarma a vydáváme se zpět do hostelu.

23:33

Vracíme se na hostel a pozorujeme prázdnou ulici, která na nás působí jako lázeňská promenáda. Naše první dojmy z Běloruska jsou zatím pozitivní, jsme překvapení jak na nás Brest zatím působí. Fakt teď v noci vypadá jako lázeňské město. Uvidíme, co řekneme zítra. Cestou ještě vybíráme v bankomatu peníze na hostel a oceňujeme kartu REVOLUT se kterou nejsou při výběru žádné poplatky. Víc o  naší zkušenosti s Revolut najdete v samostatném článku TADY VOLE!

00:00

Unavený a zničený. Upadáme do svých postelí a jdeme spánkem nabrat sílu na další den.

8. 10. - DEN 3

Spali jsme jak dřeva, ovšem jako největší dřevo spal jeden ze spolunocležníků, který chrápal tak intenzivně, že mám obavu, zda nebyla narušená statika domu. Budíme se po osmé a po klasickém kolečku - záchod / sprcha balíme to málo, co jsme stihli vybalit, ukládáme batohy v hostelu a chystáme se vyrazit do města. Chvilku si povídáme se sympatickou recepční a prověřujeme, kde je nejbližší obchod MTC, operátora, u kterého plánujeme koupit místní simku. Všechny informace máme a vyrážíme do zamračených ulic.

10:09 Times Cafe ( )

Vcházíme do velmi luxusně vypadajícího podniku s jasným plánem - dát si tu zatraceně dobrou snídani. Usedáme, nebo spíš se rozvalíme u stolu a přeslušnělý číšník nám podává menu. Během chvilky máme jasno - objednáváme anglickou snídani, dvě pšeničná piva a já k tomu navíc jedno americano. Pivo i káva nám přistává během chvilky na stole. Čekání na snídani vyplňujeme sledováním dvou číšníků, kteří s mucholapkou ve tvaru tenisové rakety ukončují každým máchnutím do vzduchu život jedné nebohé mouchy, která měla tu drzost si poletovat nad barem a stoly pro hosty. Jsme trošku překvapeni, že nás tou věcí nepřetáhli, ale z kuchyně se již blíží naše snídaně a plni očekávání se pouštíme do jídla. S prvním soustem nás optimismus bohužel opustil.

Jídlo bylo vlažné až studené, fazole jakoby někdo vytáhl v plechovce z ledničky a nasypal na talíř. V podobných situacích to dost rázně řeším, ale tentokrát jsem dal na Vláďu, který není podobným gastro konfliktům nakloněn. Jídlo jsme částečně dojedli, ale opravdu žádná sláva. Spíš propadák. Dopíjíme rychle pšeničné “HB” a jdeme odsud pryč. Joo, tak sem už víckrát nepůjdem, to si buďte jistí a všem mouchám, které potkáme vyřídíme ať se do Times Cafe vydají v co největším počtu!

11:15 MTC ( )

Je na čase se opět zapojit do online života a koupit si místní sim kartu. Jak už to tak v post sovětských státech bývá, dominantním operátorem tu je i zde ruský MTC. Prodejna působí stejně moderně sterilním dojmem jako u nás. Mačkáme náhodně tlačítko a vyjíždí nám pořadové číslo. Během chvilky už podepisujeme smlouvu k balíčku s neomezenými daty, který stojí něco kolem 160 Kč na měsíc. Opět je ke koupi potřeba mít u sebe pas - na jeden doklad se dají koupit až dvě čísla. Na konci celého procesu se nás dáma ptá, jak dlouho tu budeme a když odpovíme, že 4 dny, tak do terminálu naťuká 3 Rubly a žádá o platbu. Moc nechápeme, ale nebudeme pro 30 korun dělat nějaké rozbroje a poslušně platíme. Tím byl nákup dokončený a s překvapením zjišťujeme, že tarif sice stojí nějakých 16 Rublů, ale je to částka na celý měsíc, takže když zde jsme několik dní, platíme pouze poměrnou část. Máme tedy neomezený tarif za 30 korun. Neskutečný! Co na to čeští operátoři? Mlčí?

11:23

Vyrážíme směrem k Brestské pevnosti, která je jednoznačně nejvýznamnější místní pamětihodností. Rozhodně by to nebylo ono, kdybychom nepotkali nějakou tu sochu V.I. Lenina. I zde samozřejmě na vše dohlíží. Co je možná ale zajímavější je to, že tu mají takovéhle placaté semafory. Hmm. Nebo to zajímavé není?

11:25 Národní povědomí vs Vláďa

11:38 

Chvilku pozorujeme místní mládež při hodině tělocviku, nebo branné výchovy. Tím si nejsme až tak jistí. Vidíme jak kluci s rozběhem hází nějaký předmět co nejvíc do dálky. Být na druhé straně někdo s pálkou, mohlo by jít o nácvik na baseball. Takhle to spíš trošku působilo jako nácvik hodu granátem. Je fakt, že vojenská tématika tu na vás kouká na každém rohu v podobě plakátů, billboardů a tak. 


 

12:01 PEVNOST BREST ( / )

Útokem na pevnost v běloruském městě Brest začala 22. června 1941 Operace Barbarossa. Sovětská armáda v počtu 9 000 mužů se tu osm dní bránila německé převaze asi 20 000 vojáků. Během bojů bylo zabito kolem 2 000 a zraněno dalších 6 800 sovětských bojovníků.

V průběhu akce bylo už vojákům jasné, že to nemohou přežít. Nevzdali se a bojovali do posledního muže. Na zdech pevnosti jsou vyryté nápisy jako "Zemřeme, ale pevnost neopustíme" nebo "Umírám, ale nevzdám se. Sbohem."

Je zajímavé, že po válce se o událostech v Brestu nemohlo mluvit, protože Stalin bral vojáky, kteří se během bojů vzdali, za zrádce. To se změnilo až po jeho smrti a v roce 1965 dostala pevnost titul “Pevnost hrdina”.

Blížíme se k betonové mase v jejímž středu je vchod ve tvaru hvězdy. Procházíme do pevnosti a všude kolem zní emotivní hlasy, tikání a další zvuky připomínající události z druhé světové války. Areálem pevnosti se nese až posvátné ticho a klid. Procházející lidé se míjejí, jako by to byli duchové.

Před rozstříleným bunkrem je zaparkováno několik tanků.

O kus dál už vidíme první z památníků - ležícího vojáka. Zatažená obloha vytváří k prohlídce celkem příhodnou kulisu.

Od nedaleké budovy se začne ozývat zvuk klapajících vojenských bot a během chvilky zpoza stromu vypochoduje čtveřice mladých kadetů, které vede o něco málo starší mladík. Všichni si to vykračují vojenským krokem přes celé prostranství až k pietnímu místu - věčnému ohni. Zde pak probíhá ceremoniální výměna stráží. Tomu všemu přihlíží několik desítek lidí a také jeden dospělý voják, který si neustále píše poznámky do malého notýsku. Držíme palce jedné z vojaček, která cestou na pozici udělala špatný krok a neuváženě zavrávorala. Doufáme, že jí to bude stát pouze body v hodnocení.

U Věčného ohně drží čestnou stráž mladí kadeti běloruské armády.

13:21

Pevnost byla opravdu super, to místo má prostě silnou atmošku. Dokonce jsme se rozhodli, že nebudeme narušovat pietní ticho a drona necháme tentokrát spát v batohu. Ale je už na čase se trošku osvěžit a doplnit energii. Bereme tak útokem fajnovej stánek, připomínající pokladnu u cirkusu Kludský, na konci prázdného parkoviště před hlavním vchodem. Přeci jen pondělní říjnové odpoledne nejsou evidentně návštěvnický šlágr. U potetované slečny za okénkem objednáváme dvě piva a spíše jako vtip dodáváme, že zaplatíme kartou. Dívka nehne ani brvou, roztočí dva kousky a současně druhou rukou zpoza pultu vytáhne terminál. OK, tak 1:0 pro Bělorusko. Nezbývá, než si položit jednoduchou otázku – proč se sakra v dnešní době nedá platit kartou i v podobných stáncích u nás??? 

Dopíjíme pivo, které nás přes slabý plastový kelímek příjemně chladí do rukou a překvapivě se začíná lehce hlásit o slovo zima. Je zvláštní, že s tím jako první přišel Vláďa, který platí za výrazně většího otužilce než já. Nepočítám, že v tom bude hrát roli fakt, že sedí na studené židli jen v kraťasech a mikině. Mrknu na telefon, který ukazuje více než příjemných deset stupňů. Ten Vláďův bohužel pouze 10% procent baterie. No, není se co divit, je to už přeci jen několik hodin, co je pryč z nabíječky a chladné počasí udělá taky svoje. Peripetie, které zažívá každý majitel staršího iPhonu :-/

14:20 bufet - BUFET ( )

Je na čase vyrazit hledat místo, kde se nadlábnem. Vykračujeme si to po ulicích Brestu a hladovým výrazem přivoláváme nějaký příhodný podnik. Hledáme něco lokálního, příjemného a v kladném slova smyslu obyčejného. Pizzu už si dávat nemusíme. Nedaleko od hostelu narážíme na místo nazvané “Кафе Буфет”, tedy “KAFE BUFET”. Nakouknem oknem dovnitř, interiér vypadá super. Neváháme a jdem!

Moderní a prostorná jídelna vypadá asi tak přibližně stokrát líp, než kdejaká jídelna v Čechách. Sedáme si ke stolu vedle starého Jukeboxu a začínáme louskat azbukou napsané menu. Vláďa je na tom, co se rozpoznávání místních písmen týče o poznání lépe. Ovládá většinu abecedy, já pouze pár písmenek. Budu s tím něco muset udělat. Učit se, učit se, učit se.

Z nabídky vyhrává boršč, rybí filé, salát a pivo, I když to asi není nutné vůbec zdůrazňovat. Za tříchodové menu platíme necelých 10 Rublů, tedy cca 100 Kč. Pivo je v porovnání s jídlem výrazně dražší (jak je tomu téměř všude kromě Česka) a stojí 3,5 Rublů (35 Kč). Polévka je výborná a sytá, tak si představujeme boršč. Hlavní jídlo v pohodě - prostě filé v těstíčku s rýží. Pivo Lidskae nám chutná a tak si tu pro jistotu dáváme každý tři, což jinak milou servírku překvapí, protože po každém dopitém půllitru očekává, že odcházíme a je připravena nás zkasírovat.

Je na čase kouknout, jakým vlakem vyrazíme do Minsku. Projíždíme web běloruských železnic, který je mimochodem o dost modernější než jeho ruský kolega, a vybíráme spoj Brest - Moskva, který odjíždí v půl šesté a za necelé čtyři hodiny dorazí do hlavního města.

16:29 Kostel svatého Mikuláše - Сьвята-Мікалаўская царква

Chrámy, kostely a kaple, ty na východně teda umí!

16:47 Nádraží Brest Central ( )

V obrovské nádražní budově jdeme po šipkách směrem k pokladnám a žádáme dva lístky na vlak do Minsku. Žena za sklem (to je jako žena za pultem, ha ha ha) na nás pohlédne přísným pohledem a položí zásadní otázku “Plackart ili kupé”? “Plackart!” Vyhrkneme oba najednou. To vyloudí nepatrný úsměv na tváři drážní pracovnice a následuje klasická procedura, pasy, platba a na závěr pečlivá prezentace jízdenky.

Chce se nám na záchod a tak procházíme budovu ve snaze najít tu správnou místnost. Stoupáme po schodech do druhého patra, procházíme chodbou a najednou z ničeho nic stojíme v salonku, který dává připomenout luxus sedmdesátých let. Včetně velkých dobových obrazů a výjevů na stěnách. Napadne nás, že tu asi nemáme co pohledávat. Stejného názoru je očividně i ochranka, která vylétla z vedlejších dveří. Nahodili jsme výraz zmatených turistů ze západu, kteří hledají toaletu. Dostali jsme vynadáno a byli jsme odporoučeni pryč.

17:01

Před cestou je potřeba ještě nakoupit proviant, protože po zkušenostech z Ruska už víme, že ve vlacích a na veřejnosti se nemůže konzumovat alkohol. Ach jo, ta věta si protiřečí. V obchůdku naproti nádraží kupujeme pro každého dvě piva. Tedy dvě litrová piva. To snad na chvilku náš problém vyřeší.

17:11

Sestupujeme po schodech směrem k našemu nástupišti, kde již čeká přistavený vlak v barvách RZD, tedy ruských železnic. Oba máme v tu chvíli nostalgický pocit a vzpomínáme, jak nám byl podobný kolos domovem během naší cestě po Transsibiřské magistrále. Obdivně kráčíme podél soupravy a připadá nám, že jsme s tou tunou železa a oceli kamarádi. Jojo, takový divný věci se nám občas honí v hlavě.

Míjíme restaurační vagon, což nám pozvedne už tak velmi dobrou náladu a zvesela si to vykračujeme dál směrem k vagonu číslo devět.

17:30 VLAK Č. 004Б

  •  VLAK Č. 004Б
  •  Odjezd v 17:30, Brest Centralny
  •  Příjezd v 21:11, Minsk Pasažyrski
  •  15,90 BNY (166 CZK) / osoba (placeno kartou Revolut)

Předáváme průvodčí v kloboučku naše lístky a stoupáme po schůdkách do útrob vagónu. Vlaky v bývalém Sovětském svazu mají širší rozchod a i díky tomu působí mnohem mohutnější než vlaky v naší části Evropy. Jsou také o dost vyšší. Po roce opět vstupujeme do milované třetí třídy. Ta tentokrát však zeje prázdnotou. Hledáme naše místa a během chvilky už nám průvodčí přináší zabalené povlečení a informuje nás o tom, jak to na palubě vlaku funguje.

18:24

Vlak vyjel na svou cestu do Moskvy, jak je tomu v kraji zvykem, na minutu přesně. Po pár minutách jízdy se souprava opět pomalu zastavuje. A stojíme další hodinu. Asi porucha, říkáme si. Podle občasného cukání to vypadá, že se nám mění lokomotivu. Ale co, pivo zatím ještě máme, takže si z ničeho neděláme těžkou hlavu.

Naopak se čas snažíme využít efektivně a to pořízením autentické a spontánní momentky z vlaku. Nejlepší nástroj na focení podobných věcí je GoPro, které většinou ovládám já. No a často se stane, že místo focení mám zapnuté nahrávání videa. Jako v tomto případě. Vláďa po pár vteřinách naší přirozené pózy prohlásí "To je video ty vole! Ty seš dement!". A oba se tlemíme jak blázni. Zaplať pánbůh za humor, pivo a technické problémy na železnici.

20:06 U Suchánků :-/ 

Tady končí veškerá legrace. Došlo pivo. Trošku jsme doufali, že se něco podobného stane na okraji Minsku, ale díky tomu, že jsme nakonec nabrali dvouhodinové zpoždění, zásoby došly už v půlce cesty.

20:29

Jsme opět ve starém dobrém restauračním voze a dáváme si starou dobrou Baltiku. Opět jsme tu skoro sami. Dostáváme se do velmi hlubokomyslné debaty o našem imaginárním finském kamarádovi, který se jmenuje Passi Kunda. Máme na to téma přibližně čtyři hodiny natočeného materiálu z něhož lze s obtížemi publikovat něco kolem patnácti vteřin. Dopadá na nás ovšem nějaká únava a tak si dáváme jen jedno, platíme a vracíme zpět na naše místa.

22:17

Vláďa to radši zalomil :D konečně taky někdy neusnu první.

23:31 MINSK !!!!

O dvě hodiny později než praví jízdní řád, ale konečně jsme v Minsku! Vycházíme, tedy spíše vypadáváme, z vagonu. Všude mraky lidí, kteří se chystají nastoupit. Moskva je tedy zde asi populární destinace. Nám je zima a chcem spát. Humor stranou.

23:41Minsk Passazhirskiy

Nádraží v Minsku je dost moderní a nepřipomíná klasické východní nádražní budovy. Nás ovšem v tuhle chvíli zajímá spíše to, kdy dorazí Uber a doveze nás na hostel. Ten je asi tři kilometry daleko, což v současné chvíli je vzdálenost neskutečná. Ano, v Minsku funguje služba Uber. Už po pár vteřinách je nám jasné, že tohle město je sto let za opicema.

00:08 Trinity Hostel & Tours

V hostelu strávíme tři noci, což je asi náš rekord. Většinou se zdržíme na jednu, max dvě noci. Hostel sídlí ve staré čtvrti, tedy v tom, co zbylo z původní zástavby po válce. Domy jsou asi 180 let staré. Hostel se rozkládá ve dvou patrech, dole je malinká recepce a společná kuchyně plus nějaké pokoje. Nahoře další pokoje a sociálky. Celkově jej hodnotíme jako příjemný a v pohodě.

9. 10. - DEN 4

10:03

Ráno se budíme velmi pozvolna, posnídáme Horalky, které nám dala moje Kristýna na horší časy a vyrážíme na prohlídku města. Jsme hodně zvědaví, jak na nás bude působit - zda to bude taková šeď a depka, kterou od totalitní země čekáme, nebo ne. Z večera si nepamatujeme lautr nic. Brest nás o tom svojí lehce lázeňskou atmosférou úplně nepřesvědčil, ale to jsme si vysvětlovali tou jeho blízkostí k Polsku. Tady už jsme přeci jen ve vnitrozemí, kousek od Ruska i Ukrajiny. Vlastně z toho vyplývá, že chceme aby to bylo "hnusný"? A my se vrátili zpátky do Prahy a říkali jsme každému na potkání jak to je v tom Bělorusku hrozný, jak tam padají domy a v obchodech není žádné jídlo?

10:05 Ostrov slz ( )

Hned u hostelu je malý ostrůvek s památníkem věnovaným všem padlým sovětským vojákům za druhé světové války.

10:19 Opera - Акадэмічны Вялікі тэатр оперы i балета ( )

10:41 Běloruský národní cirkus - Беларускі дзяржаўны цырк ( | )

11:06 Říjnové náměstí ( / )

Po velké (jak jinak) Třídě Nezávislosti přicházíme na obrovské (jak jinak) náměstí, které lemují neméně obrovské budovy jako na fotce zobrazený Palác republiky. Je zde také rezidence prezidenta, kterým je posledních už asi dvěstě let Alexander Lukašenko. Do záběru se nám také dostal pracovník místních "Minských služeb", který pečlivě uklízel již tak velmi čistou plochu náměstí. Barevně se nám hodí a tímto milému pánovi děkujeme za společnost.

Nedaleko od náměstí je takovýhle parádní monument - tank, protože tank rozhodně nesmí chybět a bez tanku by to vůbec nebylo ono! Navíc budova za zádí bojového stroje patří Vojenskému divadlu, kde si místní vojáci mezi cvičeními střihnou nějakou tu veselohru.

11:48 BISTRO ( )

Je to tu zas. Opět nás trošku přepadl hlad, který jak dobře víme, je převlečená žízeň. Vyrážíme hledat nějaké otevřené bistro, ideálně co nejnižší cenové kategorie s vidinou studeného piva a možná i něčeho malého do žaludku. Po pár minutách chůze vidíme za okny jednoho z obřích domů čilý ruch což nás zaujme a nesměle vcházíme dovnitř. Procházíme dlouhou a prostornou chodbou, kterou zdobí mozaiky s obrázky typickými pro éru socialistického realismu. Dělník, rolník a tak podobně pořád dokola. Po levé straně podél zdi je řada stánků a bister. Na proti nim, u velkých oken jsou dlouhé a úzké pulty, určené pro konzumaci na stojáka. To je to přesně to místo, které hledáme! Až na konci nacházíme malé okénko ze kterého se na nás směje pípa a starší žena, kterou žádáme o dvě točená. Platit je tu možné samozřejmě kartou. Pivo stojí 1,70 rublu, tedy 18 Kč.

Stojíme u pultu a pozorujeme místní osazenstvo. Mísí se tu velmi dobře oblečení lidé s kávou v ruce s lidmi, kteří jako by vypadli z roku 1982. Ti do sebe většinou místo kávy lámou jeden stakan vodky za druhým. Pro jistotu si dáváme ještě jedno pivo a k tomu do igelitového pytlíku pirožek z vedlejšího stánku. Jsme moc rádi, že jsme to tu objevili. Autentické místo a autentičtí lidé.

12:36 ( )

Abychom trošku vyrovnali energii mezi Východem a Západem, tak jsme si zašli do sousedního mekáče na cheesburger a colu.

12:51 Běloruské národní muzeum umění ( )

U mekáče zatáčíme z obřího bulváru Nezávislosti doleva, do ulice, která nese jméno Vladimíra Iljiče. Jsme zvyklí, že takto jsou pojmenovány ty nejvýznamnější komunikace ve městě a tady se jedná "jen" o nějakou větší ulici? No asi po dvou minutách přicházíme k tomuto muzeu, které leží na rohu Leninovy a Marxovy. Takže stojíme na rohu, kde do sebe vráží Lenin a Marx. Auta projíždí z Marxe do Lenina a lidé sem tam a nikomu to určitě zvláštní nepřijde.

13:10 stadion DINAMO ( )

Naším dalším cílem byl zbrusu nový stadion Dinamo. Máme totiž rádi sport a když někam jedeme a máme možnost, rádi vyrazíme tu na hokej, jindy na fotbal. V Minsku jsme bohužel žádný zápas nezastihli a tak jsme vzali za vděk aspoň samozvanou prohlídkou nového multifunkčního stadionu, který byl otevřen pro Evropské hry, které se zde budou konat v roce 2019. Při našem klasickém nearanžovaném focení se nás vojáci, kteří zde hlídali aby na stadion nechodil nikdo, kdo tu nemá co pohledávat, ptali kam si můžou dojít na záchod. Nejspíš si nás spletli s údržbářema. Každopádně z fotky jsou jasné minimálně dvě věci. Ta první je, že Vláďu zajímá sport výrazně víc než mě, protože si užívá pohled na prázdnou arénu, zatímco já se ksichtím do objektivu. No a za druhé, ať už jsme kdekoli, tak mám na sobě minimálně dvakrát víc vrstev oblečení než Vláďa.

14:05 vulica Kastryčnickaja 16 / вулiца Кастрычніцкая 16 ( )

Od stadionu jdeme směrem dál a dál, protože podle toho, co nám řekla dobrá duše na hostelu, by tu někde měla být ulice, nebo přímo čtvrť plná graffiti. Graffiti, které tu každý rok dělají umělci z Brazílie. Vykračujeme si to dál a dál a po nějakém pouličním umění zatím ani vidu ani slechu. Nacházíme aspoň továrnu na vodku, kam pokud neuspějem s hledáním malůvek na zdech, půjdeme na exkurzi a už teď víme, že by to nedopadlo dobře. Doufáme tedy v pokreslené zdi!

HA! Kousek od “vodka factory” vidíme malý hipsterský stánek, před ním lednici plnou piv a za ním obrovskou starou tovární budovu, která má kompletně pokreslenou boční zeď. A nezůstává pouze u jedné budovy, vidíme jich v okolí více. Super! Našli jsme to a nezemřeme potupnou smrtí během návštěvy palírny. To musíme oslavit! Jdeme si dát pivo! Úplně nejzajímavější na tom celém je to, že prodávající slečna otevírá suverénně lahváče o pult svého stánku. To nás dostalo. Sedáme si na barevné dřevěné lavice k paletovému stolu a ještě notnou chvíli s respektem hledíme směrem k výdejnímu okénku.

Když dopijeme poslední kapku ze dna lahve, jdeme si prohlédnout pouliční galerii. A pokračujeme směrem k řece Svislač. Trošku divoce přebíháme přes silnici, která má v každém směru 5 pruhů a sestupujeme k řece.

Osmělujeme se a poprvé tu vytahujem dron - přeci jen je v Bělorusku pořád platný trest smrti a země to zrovna dvakrát demokratická není, tak se nám nechce až tak moc provokovat. V parčíku podél vody je ale vcelku klid. To platí jen do chvíle, než náš malý lítající kamarád není připraven k letu na chodníku. Najednou je všude kolem lidí jak na kostele. Milej dron, ale nějak neposlouchá a hlásí stále a stále dokola, že všude kolem je tolik rušivého signálu až nám dojde trpělivost a ukládáme jej zpět do batohu. Z lítání nic nebude.

15:28 Muzeum Velké vlastenecké války ( | )

Jdeme skrz jeden z mnoha parků, které v Minsku jsou. Sledujeme řeku, která se točí jako málokterá jiná a je na ní velmi zvláštní jak hubne a přibírá. Občas má šířku jako větší potok a o dál kousek již působí jako veletok. Zajímavé.

Památník Velké vlastenecké války. Ostatně míst, které vzpomínají na bolestivou minulost je tu mnoho. Není se co divit, když během druhé světové války přišlo Bělorusko snad o čtvrtinu obyvatel. Památník na vyvýšeném pahorku působí jako jedna z dominant města a zároveň je zde vchod do muzea, které nabízí návštěvníkům kolem 15 000 exemplářů. Nás zaujala partička místních skejťáků, kteří se pokoušeli zlepšit svoje ollie, frontside a backside. A jako ideální tréningové místo jim sloužila mramorová plocha právě zde na památníku. Kolem procházející převážně starší lidé jim překvapivě nic neřekli.

Celou situaci jsme oba asi deset minut pozorovali a říkali jsme si, jak je možné, že v zemi, kde panuje regulérní diktatura, je možné, aby někdo takhle znevažoval jeden z významných symbolů utrpení běloruského lidu. Je to asi na delší přemýšlení.

 

16:03

Jedním z momentů, kdy si člověk v jinak velmi moderně působícím Minsku uvědomí, že je tu něco trošku jinak, jsou podobné vojenské plakáty a bilboardy. Zde chlapec v uniformě salutuje oslavám sta let ozbrojených sil Republiky Bělarus. Gratulujeme! Ono to dost připomíná situaci z vlaku, kterým jsme jeli do Jekatěrinburgu…

FLASHBACK

Protahujeme se v chodbičce a pozorujeme malého, odhadem šestiletého, chlapce, který si vykračuje vojenským krokem tam a zpět a v ruce drží plastovou pistoli. Když dorazí ke dveřím na konci chodby, namíří na imaginárního nepřítele a několika střelami jej nekompromisně skolí. Nejdříve se útočná akce odehraje na druhém konci chodby, následuje obrat. Jde přímo k nám. Zastaví se půl metru před námi, natáhne náboj do komory a třemi přesnými zásahy nás zneškodní. První mířil na hlavu, další dva na srdce. Kluk nehne ani brvou, otáčí se a zachází do kupé. Mise splněna. Evidentně se tu velmi poctivě řídí zásadou, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý.

16:13 

U parkovacího automatu stojí starší manželský pár. Koukají na sloupek s tlačítky a malou obrazovkou pohledem plným neštěstí a beznaděje. Jdeme k nim a ptáme se, zda-li můžeme nějak pomoci. Oba nás jednohlasně prosí, zda jim pomůžeme s obsluhou toho ďábelského vynálezu - jsou zde poprvé a nevědí si ani trošku rady. Ujímám se tedy obsluhy automatu a Vláďa telefonu, protože tuhle situaci chceme mít zdokumentovánu. Mám neuvěřitelné štěstí, že parkovací automaty jsou zde stejné jako v Praze a díky tomu můžeme manžele ohromit svou zkušeností a dovedností. Za dvě minuty už máme vyplněnou SPZ a vhazujeme jeden rubl, za který se tu podle nás může parkovat asi tak do konce roku 2018. Loučíme se, paní má slzy v očích a my dobrý pocit na duši, že jsme mohli někomu udělat takový malý až nepatrný dobrý skutek.

16:49 DRON pt 2

Jsme opět u řeky a pokoušíme se o pár fotek s dronem. Tentokrát už nestávkuje a můžeme se podívat na město trošku z výšky.

Slunce sice ještě nezapadlo, ale na nás už pomalu jde žízeň a taky únava. Rozhodli jsme se, že zajdeme do nedalekého pivovaru, dáme si tak dvě pivka a půjdem si trošku odpočinout na hostel.

17:06 Rakovskiy Brovar // Ракаўскi Бровар ( )

Dost velká hospoda s příjemným, lehce selsky laděným interiérem. Usedáme do zadní části a objednáváme pivo, které stojí 3,5 rublu. Dáváme první, druhé, objednáváme boršč, který je tedy velmi dobrý a pak hlavní jídlo, které má být místní specialitou. Dostáváme plátek masa s bramborákem a kyselou okurkou. Nic moc velká porce a chuťově je to obyčejné. Na to, že se jedná o nejdražší položku na menu, docela zklamání. Na druhou stranu pivo je tu v pohodě a obsluha super, takže se z těch dvou piv stalo klasicky asi osm a domů jdeme o půlnoci se zavíračkou.

Krom pití a řešení spousty velmi důležitých témat nás čeká ještě rozlousknout jeden oříšek a to, co podnikneme zítra. Zvažujeme, zda zůstat v Minsku, nebo vyrazit někam naslepo vlakem a prohlédnout krásy prostého běloruského života. Vyřešeno máme během chvilky a je to takový kompromis - ráno se pojedeme podívat na “Minské moře” a odpoledne strávíme v Minsku. Takový je plán, tedy my žádný plán nemáme, ale víte jak…

00:17 KFC

Po cestě domů nás přepadl hlad, který člověk cestou z lokálu sem tam dostane. Objednáváme si nějaké hranolky, nějaká kuřata a hlavně pivo. Moc tu toho nemají, ale bereme vše co je. Pivo bereme do ruky a jdeme na hostel. Nějak si v tu chvíli neuvědomujeme, že je to zakázané. Taková naše malá noční nevědomá rebélie.

Otevíráme dveře hostelu a ležérně vcházíme dovnitř, každý s plechovkou v ruce. Recepční s tradičním "rude girl" sestřihem si nás nejdříve přeměřila přísným pohledem a pak nám suše řekla "Hey gyus, you want to pay 50 EUR penalty, right?". My jsme odpověděli hlasem, který má ten den již dvouciferný počet piv "WHAAAAT????". Recepční máchla rukou a ukázala na nápis, který informuje o zákazu konzumace alkoholu v celém hostelu pod pokutou 50 EUR. Omluvili jsme se za neznalost místních poměrů. Problémy tu dělat nebudeme, ale na druhou stranu piva je v plechovce ještě přes půlku a je škoda ho vyhodit. To snad musí chápat každý. Naštěstí jsme na to záhy přišli - v chodbě byl velký regál, který sloužil ve spodní části jako botník a v horní části jako místo, kde se válely všemožné předměty a jedním z nich byl i starý telefon. Vždy když jsme se chtěli napít tak jsme přešli k telefonu a "dělali" jsme, že nám volá máma a u toho jsme usrkávali z plechovky pivo. V tu chvíli to byla tuze ohromná sranda. Bavilo to nás i recepční se kterou jsme mezi hovory s mámou povídali o hudbě, životě v Bělorusku i hostelu. Bylo to moc fajn. Po posledním telefonátu jsme se rozloučili a šli spát. Byl to dlouhý den.

 

 10. 10. - DEN 5

Vstáváme hodně, ale fakt hodně pomalu, do toho se navíc velmi, ale fakt velmi pomalu zmenšovala fronta na koupelnu. Hostely jsou skvělá věc, nedáme na ně dopustit, ale když ráno potřebujete a musíte čekat dlouhé minuty a v našem případě třeba 20 minut, není to žádný med. Ale to k cestování patří, člověk nemůže mít všechno na zlatém podnose.

10:51

Při odchodu jsme potkali recepční, se kterou jsme se tu v noci bavili a hned jak nás zahlédla tak se začala smát, zdravila nás a poťouchle se ptala, jak nám je. Nechápem proč. Vyrážíme opět do města. V krámku na rohu si kupujeme k snídani každý po jedné americké tyčince plné cukru a jdeme pěšky směrem k nádraží.

11:00

Když jsme se tu v noci stavovali, tak jsme úplně nedocenili architektonickou krásu, kterou na svých bedrech nese místní KFC. Tohle patří rozhodně na seznam těch nejzajímavějších fast foodů. Trošku mi to připadá jako Klingon :-/

11:20 Lennonovo Leninovo náměstí ( )

11:33

Opět nemáme žádnou hotovost, což je trošku zvláštní, když všude platíme kartou, ale radši něco málo vybíráme. Díky tomu, že na tomto tripu poprvé testujeme kartu REVOLUT, tak nás výběr nestojí zhola nic, tedy ani vindru. Vybíráme 100 rublů a jdem na nádraží!

11:36 Minské brány ( )

Dvě majestátní budovy, které jsou si podobné jako vejce vejci. Nejspíše budou asi i stejné, že? A stojí přímo naproti hlavnímu nádraží, který se v místním žargonu nazývá Passazhirskiy.

11:50 Minsk Passazhirskiy

U pokladny kupujeme dva lístky na místní vlak po 0,9 rublech za kus (cca 9 Kč) a jdeme směrem k nástupišti...

11:52

...kde už čeká zbrusu nová souprava švýcarské výroby. Kocháme se parádním strojem, který nás doveze až k místní dovolenkové riviéře. Je pravda, že v Bělorusku bychom čekali něco trošku staršího, ošuntělého a rozvrzaného, ale to jsou ty klasický předsudky.

12:30

Jedeme necelou půlhodinku a vystupujeme ve stanici Minské moře. Procházíme oprýskaným průchodem a přicházíme k dřevěnému hostinci, který jeví pramálo signálů, že je otevřený. Asertivně nahlédneme dovnitř a zjišťujeme, že je fakt otevřeno. Servírka leští skleničky a my se s jiskrou v oku a nadějí v hlase ptáme, zda je pivo. Trošku nás sice děsí všude přítomná loga “Zlatý bažant” a odpověď je ještě horší. Pivo je, ale pouze nealkoholické. Naopak vodky je prý habaděj. No...prozatím děkujeme a pokračujeme se podívat na to místní moře.

11:35 Minské moře ( )

Vodní nádrž Zaslawskaye pro kterou se zažil termín Minské moře je kupodivu liduprázdná a my máme štěstí potkat jen skupinku místních rybářů chytajících na mole. Marně se dobýváme do vrat jednoho z bister, boucháme a lomcujeme za řetěz. Je ZAVŘENO a naše snaha na tom nic nezmění.

12:40

Jsme na místě, které slouží v létě místním k relaxaci i aktivnímu odpočinku a nyní, tedy v říjnu, tu není ani noha. Prostě tu chcíp pes. Tím nejzajímavějším tak pro nás byla přehlídka místního pouličního umění, které na nás koukalo z betonových zdí opuštěného areálu. Jednoznačný vítěz v soutěži o největší bizár je tato malebná kresba, na které si partička nadržených medvědů fotí levitující rybí princeznu, která to evidentně krapet přepískla s botoxem. Máme to tu prostě rádi.

12:52

Přicházíme k písečné pláži, kde je parádní dětské hřiště. To v nás probudí hravost, jakou jsme zažívali jako malí kluci a začínáme blbnout na místních atrakcích. Jojo, jako dva malý dementi. 

13:19

Když už tu jsme, tak trochu podronujem...olověná obloha není po vizuální stránce úplně náš kámoš, ale co by člověk chtěl v říjnu, že? Vlastně nám k tomu malému cestovatelskému štěstí chybí jen ten lahváč.

13:33

S vidinou nějakého obchodu, bistra, nebo zajímavého místa pro objektivy našich iPhonů se tak vydáváme místo na zastávku do nedaleké vesnice. Procházíme hlavní silnicí s podkladem z udusané hlíny a koukáme na klasické dřevěné stavby, které čas od času doplňuje modernější zděná budova, nejspíše patřící někomu z místní honorace.

13:45

Jsme na konci vesnice a zjišťujeme, že největší dominanta je tato kaple Golgotské církve, která je postavena nejspíše z materiálu, který zbyl po stavbě některého z nedalekých skladů. Nejdřív jsme ani moc netušili, že se opravdu jedná o duchovní místo, až pak jsme si všimli kříže o velikosti přibližně 27 cm, který nám jasně řekl s jakou stavbou máme tu čest. Když už jsme tady, tak jsme se pokochali, udělali pár snímků a vydali se zase zpět na vlak.

15:00 Vasilki ( | )

Na oběd se zastavujeme v podniku, který působí jako tradiční běloruská krčma. Dřevěný interiér, personál v historickém úboru. Polední menu s polévkou, hlavním chodem a salátem za 9,90 Rublů nás baví. Tedy menu si dávám pouze já a zanedlouho mám před sebou klasický běloruský holandský řízek s bramborem. Vláďa se rozhodl vyrazit si z kopýtka a dává si “zapečené knedle”, které jsou dle jeho slov “kurevsky dobrý”. Celé to zakončujeme zmrzlinou a aby se nám dobře trávilo, dáváme si jídlu tři piva. To má hned člověk lepší den.

16:59 Minské metro 

Metro hlavního města Běloruska v Minsku bylo otevřeno roku 1984. Metro je stavěno klasickým způsobem, kde linky křižují centrum města. Nyní má metro dvě linky, a to Moskovskaya a Avtozavodskaya. Ve výstavbě je nyní i třetí linka, která by měla na svém prvním úseku být otevřena v roce 2019. Aktuálně má metro 29 stanic a délka tratí je něco málo přes 37km. Po rozšíření se očekává, že bude mít 45 stanic na délce 58,3km. Více informací o metru si můžete přečíst v samostatném článku

17.31 Běloruská národní knihovna ( / )

Jedna z dominant metropole se začala stavět až v roce 2002 a pro veřejnost je otevřená od roku 2006. Místním se popravdě moc nelíbí a označují ji nejedním hanlivým výrazem. Nám se ale podobné architektonické stavby líbí hodně. Je to prostě tak hnusný, až je to krásný. Knihovna nám trošku připomíná i Novou scénu Národního divadla. Společně se západem slunce to byl jeden z vizuálních vrcholů celého tripu!

18:03 Vítězné náměstí ( )

19:41 McDonalds ( )

Poslední večer je tu a nás přepadla opět nějaká vnitřní touha a chuť po tradičním americkým fast foodu, takže jsme vyrazili na jídlo do mekáče. Tolikrát jsme tyhle podniky asi nenavštívili za všechny předchozí cesty dohromady. Zbytek večera jsme strávili v našem oblíbeném pivovaru.

23:59

 11. 10. - DEN 6

8:32

8:34

Minsk se pomalu probouzí do dalšího slunečného podzimního dne a my kráčíme s batohy na zádech směrem na nádraží, odkud nám má jet autobus na letiště. Opar ranní mlhy městu moc sluší a ukazuje jej v těch nejlepších barvách. Z jedné strany pozůstatky původní zástavby a z té druhé do nebe se tyčící skleněné mrakodrapy. Do toho sem tam člověk kráčející do kostela na mši. Lepší rozloučení jsme si ani nemohli přát.

8:39 Katedrála ducha svatého ( )

9:33 Centrální autobusové nádraží ( )

Kousek za vlakovým nádražím se v přízemí velké nákupní budovy nachází to autobusové. Na konci je budova, kde se dají koupit jízdenky na letiště a autobusy tu jezdí několikrát za hodinu. Cena za jízdenku je nějakých 7 rublů (cca 70 kč). To, co si nejvíce pamatujeme, je šílený zápach hoven, který jak jsme ale pak zjistili, patřil vozu, který vysával nedalekou jímku. No nic, v deset hodin nám to jede z nástupiště číslo 2.

10:32

Cesta nám utíká, jen co je pravda. Vzduch je tu báječný, jen co je pravda.

10:46 Mezinárodní Letiště Minsk ( )

11:40

Letí to až za 30min, tak není kam pospíchat.

12:11 До свидания Беларусью!

Nastupujeme do letadla, které překvapivě po dlouhé době není ani Airbus ani Boeing, ale brazilský Embraer E-195. Je zase konec a my jdeme vstřebávat zážitky, které jsme za posledních pár dní zažili a že jich zase bylo!

13:09 Samvér in dý ér

Jooo, tak tohle není žádný low cost. Letíme s Běloruskou Belavií a dostáváme i malou sváču, která nám po pivech na letišti rozhodně přijde vhod :)) do toho jsme se ještě rozhodli, že trošku zlepšíme svoji dovednost v ruském jazyce. Tedy, Vláďa umí vcelku zdatně číst a já zase trochu mluvit, ale makáme navzájem na tom, kde jsou naše slabiny. V mém případě si tak louskám nadpisy z palubního časopisu jako prvňáček, který má v ruce svůj první slabikář. Mám z toho stejnou radost jako když jsem složil svoje první české slovo. Po pár nadpisech už začínáme klesat, vrátit stolky na místo, zapnout pásy a přistáváme.

Bělorusko pro nás bylo jedno velké překvapení. Čekali jsme šedou, omšelou a lehce depresivní zemi. Na místo toho jsme viděli vcelku moderní velkoměsto, kde jsou všechny domy (které jsme viděli) opravené, všude cyklostezky, hezky oblečení lidé a koncentrace iPhonů je více než malá.

Naše cesta vlakem z Prahy do Běloruska ve třech a půl minutách

Written by