Zážitek jménem Černobyl

Zážitek jménem Černobyl
Od střední jsem absolutně fascinovaný katastrofou jaderné elektrárny Černobyl a jeden z mých největších cestovatelských snů byl navštívit tohle mrazivé místo. Největší tragédie v dějinách musí podle mě „fascinovat“ každého. Když k tomu přidáte naši oblibu v navštěvování opuštěných míst, asi nikoho moc nepřekvapí, že bylo pouze otázkou času, kdy se na toto postapokalyptické místo vydáme.

Cestu jsme podnikli v srpnu loňského roku, ale jelikož aktuálně běžela na HBO pětidílná série Černobyl, je ideální čas se o návštěvě za nukleárním dobrodružstvím trošku rozepsat.

Trip na Ukrajinu v rámci kterého proběhla i návštěva slavné ruiny za Kyjevem jsem tentokrát absolvoval bez Honzy, který se plácal zrovna někde po Balkáně. Sám jsem ale nejel, vzal jsem kamaráda Marka, který bere život i cestování dost odlehčeně, takže příprava na návštěvu Černobylu byla klasicky naprosto nulová. Teprve až na lvovském nádraží jsem začal zjišťovat, zda máme na další den všechny potřebné dokumenty. Čekal nás přejezd ze Lvova směr Kyjev, kde snad v noci nalezneme náš hostel a ráno v 8 už budeme sedět v maršrutce směr zakázaná zóna vzniklá havárií.

Pojďme si to hezky shrnout. Pas máme, zaplacenou prohlídku taky… tedy jak se zdá, pouze zálohu, a to jsme žili v domnění, že jsme platili vše. Zálohová faktura je ztracena někde ve virtuálním světě. Snad ji nebude nutné předkládat před nástupem, jak se o tom tučně píše v potvrzovacím emailu. Adekvátní oblečení, přesněji „dress code“, jak se zdá nesplňuji takřka v ničem. Pevná obuv, tak za tu od nepaměti považuji Vansky, ale dlouhý kalhoty jsem na vejletě měl naposled, když jsem byl s rodičema na horách a s Honzou za polárním kruhem (to mě musel ještě dost přemlouvat). Tak si říkám, že to může být trochu problém. No jo, ale jak z toho ven? Trošku jsme si cestou do Kyjeva proklepli kamarády, kteří Černobyl navštívili, a všichni nám odpověděli, že všechno oblečení po opuštění zóny odevzdali na spálení. Skvělý. Ale nemíním se s tím smířit a věřím tomu, že kvalitní ukrajinská pláštěnka, kterou jsme několik hodin sháněli po Lvově (meteorologická předpověď na celý ukrajinský trip nebyla v tomhle směru zcela ideální) na případný radioaktivní déšť prostě bude stačit. Po příjezdu do Kyjeva mě ještě chytá aktivní nápad oběhnout všechny supermarkety, které mají otevřeno nonstop, a pořídit si nějaké ty parádní tepláky, ve kterých navíc zapadnu mezi místní smetánku.

Marná snaha, nesehnali jsme lautr nic. Na hostelu se dáváme do řeči snad s každým, kdo jde kolem. Začínáme samozřejmě s muži, ale časem dotazy rozšiřujeme i na dámy a dívky. Co bych dal v tuhle chvíli za jedny slušivý legíny! Nikdo bohužel nemá žádný potřebný kus oblečení navíc. Týká se to i místního Skota s přízvukem španělského podomního prodejce, který většinu svého života prožil spíš na plážích v Malaze než ve Skotsku. Rozhovor s tímhle podivínem se skládá převážně ze slov sorry my friend… big problem a ustavičného skládání džínových kalhot, kalhot od saka a následně i dvou druhů tepláků. Tomu jsme díky proslulé skotské šetrnosti nabízeli malou sumičku, ale ani to s ním nepohlo. Zabil to nakonec tím, že řekl, že bohužel nejsem jeho velikost a navlíknul si dlouhé elastické kalhoty od pyžama. No a my jsme teda odevzdaně vypili na recepci poslední pivo s tím, že ráno je moudřejší večera.

Po příchodu na stanoviště odkud odjíždí jeden spoj za druhým směr Černobyl nás překvapila další věc, a to že musíme zbytek částky doplatit, a navíc v dolarech… tak, jak jsme si exkurzi platili přes internet. Naštěstí Marek je nejen pohodář, ale tak trošku i vekslák a vždy má v kapse řádný obnos hotovosti. Nebylo tomu jinak ani nyní, a tak vytáhl přesnou částku se slovy, že drobný si může průvodce nechat. Možná i díky dýšku ve výši přes 20 Kč se nám podařilo ukecat průvodkyni k tomu, aby mi zastavila v jedné z vesniček a já si na místním tržišti mohl koupit jistojistě originální tepláky Adidas. Mimochodem je nosím do teď. Nic jsem nepálil a očividně mi to ani nespálilo žádné důležité orgány – jasným důkazem funkčnosti jest nyní už několikadenní syn Tadeáš.

Dost už bylo patálií! Při příjezdu nás čeká první checkpoint, který je na kraji 30km zóny. Je nutné odevzdat pas a překontrolovat stav posádky. I já jsem připraven, a tak nečekaně největší problém dělá kanadský pár, který si kupuje suvenýry a zdržuje tak celou výpravu. Ztratit se, ještě než se člověk dostane do zóny, to nedokáže jen tak někdo. Po krátkých peripetiích se konečně rozjíždíme a dostáváme se do opuštěné zóny. První, co nám průvodkyně ukazuje, je menší opuštěná vesnice s pár domy, kulturním domem a památníkem druhé světové války. Na tomhle místě mě nejvíc dostává asi místní opuštěný vrak Lady 2107, tedy legendárního žigulíku. Po tom, co byla celá oblast evakuována, lidé se masově vraceli a snažili se sebrat co šlo a často i to, co nešlo. Včetně vozidel, takže tenhle kousek je spíš raritou.

Další zastávka nás čeká ve vesnici, které dominovala školka. Opuštěná budova je stále plná hraček, lavic a obyčejných věcí, které tu byly ponechány napospas času. Tohle už se člověka dotýká víc, a to taky vzhledem k tomu, že poprvé vidíme místa, kde radioaktivita dosahuje vyšších, tedy nebezpečnějších hodnot. Pokračujeme k městečku Černobyl, které se nachází asi 10 km od elektrárny. Procházíme alej, která znázorňuje všechny evakuované vesnice a města a vidíme symbolickou mapu celé zóny. Na řadu také přichází oběd v místní jídelně. Škoda, že tu nejsme i přes noc, snad příště no. Co je zajímavé, v celé zóně je přísně zakázaná konzumace alkoholu. Tedy konkrétně od 6 ráno do 10 do večera. Takže klasické jedno na spláchnutí si tentokrát nedáme.

Pokračujeme dál k pomníku hasičů, který znázorňuje hrdinské činy mužů, kteří jako první přijeli k výbuchu a kteří v tu dobu absolutně netušili co je tam čeká. Nikdo z nich nevěděl, jak je situace závažná a že se tím začaly odpočívat poslední hodiny a dny jejich životů. Čest jejich památce.

Je to tady! Konečně se dostáváme k samotné elektrárně. Bohužel v dnešní době je čtvrtý reaktor zahalen do druhého sarkofágu, což je sice impozantní stavba, která plní hned několik účelů, ale bohužel kouzlo starého obalu, který nám připomínal děsivou katastrofu a byl takovým duchem tehdejší doby, je už pryč. Nový plášť, krom toho, že by měl chránit před radiací přibližně na dalších 100 let, kdy se bude řešit co dál, obsahuje také multifunkční robotický jeřáb, kterým budou rozebírány trosky a původní kryt tak, aby se mohl radioaktivní odpad postupně zlikvidovat. Samotný pohled na elektrárnu je sice impozantní, ale to kouzlo tomu už podle mého názoru chybí. A to slovo kouzlo berte s rezervou.

Nejvíc nás tedy baví indický návštěvník, který při každém kroku směrem k elektrárně pokládá dotazy, zda tady ještě může být a zda se mu nic nestane, nebo australský mladý pár, který si nasazuje roušky a ponožky přichycuje ke kalhotám gumičkou… no a já bych tu byl v kraťasech. Byl to skvělej zážitek, a to nás ještě čeká to nejvíc emotivní místo.

Míjíme betonovou ceduli vítající nás ve městě Pripjať a projíždíme kolem známého rudého lesa. Tento les následkem radioaktivního spadu celý zčervenal a radiace tam i dnes dosahuje neuvěřitelných hodnot. Při pouhém průjezdu kolem se u všech přítomných rozezní hlasité pípání dozimetru. Přijíždíme do města duchů. Zastavujeme ve městě Pripjať.

Na tohle místo jsem se hodně těšil. Zašlá sláva tohoto, ve své době neskutečně moderního města postaveného pro rodiny pracovníků elektrárny, mě prostě totálně fascinovala. A opravdu všechno bylo tak, jak jsem si představoval. Chátrající budovy, vyrabované prodejny, společenské prostory nebo byty… nic nechybělo. Příroda je však mocná čarodějka a minimálně v letních měsících, kdy je vše zelené a zarostlé, město už nevypadá tak postapokalypticky jako v době těsně po havárii. Dá se tomu trošku přiblížit návštěvou v zimních měsících. Návrat na tohle místo je pro mě v budoucnu tutovkou. Chodíme po prázdných ulicích a jen tak na sebe necháváme působit atmosféru. Co trošku kazí naše pocity a vnímání celé intenzivní situace je fakt, že cestujeme s partou, která si místo chce odškrtnout na svém listu a pořvává na sebe se slovy „jéééé koukej – prázdnej výtah“ a podobně. Korunu tomu dává průvodkyně, která celou historii tak trošku zlehčuje. To mi celý zážitek znechutilo. Je vidět, že celý Černobyl a návštěva přilehlých oblastí se stává čím dál víc turistickou záležitostí. To ale nic nemění na tom, že Pripjať a její části jako lunapark, tělocvična, veřejný bazén nebo nákupní středisko a hotel jsou impozantní. A to je ještě hodně míst, co jsme nestihli.

Posledním místem, které nás čeká, je legendární a gigantický vysílač DUGA-1, který sloužil v dobách studené války k tak tajným účelům, že to nikdo neví. Nejspíš šlo o to, aby SSSR varoval před případným útokem kapitalistů. Celý systém byl ovšem dost problematický a zvuk, který radar neustále vydával, byl neskutečně nepříjemný. Kvůli tomu se začalo radaru přezdívat ruský datel. Dokonce se objevovaly spekulace, že se soudruzi snaží ovládat lidskou mysl, případně počasí, což by rozhodně i dnes potvrdil nejeden renomovaný dezinformační server. Celá tahle paráda, která v překladu nese jméno DUHA-1, fungovala až do roku 1989 a následně se odebrala do starobního důchodu. Velikost téhle obrovské drátěnky člověk pochopí až když stojí přímo u ní. Je to opět jeden ze skvělých momentů a míst celého dne.

Návštěvou duhy naše putování po černobylské zóně končí. Celá výprava byla na jednu stranu úžasná a dechberoucí s malým šrámem v podobě složení spolucestujících (které si člověk stejně jako sousedy a rodiče bohužel nevybírá) a hlavně zlehčujících faktů od průvodkyně (tady už si vybrat člověk může). Ve finále na nás tak mnohem víc zapůsobily dokumenty, které jsme sledovali v autě cestou zpět do Kyjeva. Atmosféru navíc umocňovalo intenzivní bičování deště do oken naší dodávky a v dálce se objevující blesky.
 

S Markem jsme si hned po návratu do města šli ještě sednout na několik piv a celý večer jsme strávili pročítáním a studováním dokumentů a videí. Až v téhle chvíli na nás dolehlo všechno, co jsme zažili.

Je to jednoznačně největší katastrofa naší planety, kterou zavinil člověk svou existencí. Nezbývá než se u piva modlit, aby si lidstvo vzalo z těchto událostí ponaučení a podobná situace se už nikdy neopakovala.

Taková byla naše návštěva. A jak to bylo se seriálem Černobyl?

Hned jak jsem se dozvěděl, že se připravuje seriál o havárii Černobylu, byl jsem nadšený. Od prvních fotek z natáčení a trailerů jsem měl tušení, že to má ambici být fakt skvělé dílo. Vrtalo mi ale hlavou, zda autoři půjdou dostatečně do hloubky a vyprávěný příběh bude zajímavý i pro člověka, který o celé události zhlédl desítky dokumentů a přečetl řadu textů. Atmosféra, která ze seriálu srší, je ovšem až neuvěřitelná. Při sledování každého dílu jsem si připadal jako kdybych žil v roce 1986 a dozvěděl se o celé tragédii z televize nebo přímo od osob, které věděli, co se děje.

Je pár momentů, kdy některá fakta úplně nesedí a jsou trochu upravena, někde si autoři pouze domýšlí vývoj situace, ale nic z toho nekazí celkový dojem, který je jednoznačně pozitivní. Celý seriál se rozhodně povedl. Je to dechberoucí dílo, které doporučuju (nebo snad považuju za povinnost) zhlédnout každému, nejen lidem, kteří se o Černobyl zajímají.

A co napsat na závěr? Černobylská katastrofa a vše co s ní souvisí mě nejspíš nikdy nepřestane zajímat a je jisté, že se do této oblasti ještě několikrát vrátím. Celý seriál si pustím hned příští víkend pěkně v kuse a opět budu zírat s otevřenou pusou a zas a znovu nebudu věřit svým očím, jak neuvěřitelná tragédie to byla.

Co mě bohužel začíná čím dál tím víc sr*t, pardon štvát, je přístup některých turistů, pro které je Černobyl (a platí to i pro jiná místa zatížená podobným osudem) jen položkou na seznamu jejich „MUST SEE“ míst. Udělají si na místě selfíčko a mají odškrtnuto. Mám obavu, že kvůli obrovské popularitě se na příštích pár let z celé oblasti stane atrakce jako Disneyland. Tito lidé nedokážou a vlastně ani nechtějí nasávat atmosféru a energii, která je zde cítit na každém kroku. Doufáme, že si celá oblast co nejvíce zachová svoji jedinečnou mysteriózní atmosféru a bude navěky sloužit jako tichá připomínka událostí, které se staly hodinu a dvacet tři minut po půlnoci dne 26. dubna 1986.     

Na zážitky z návštěvy tohoto mrazivého místa se můžete podívat ve video natočeném společně s filmovým serverem fandimefilmu.cz

 

Galerie

Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu Zážitek jménem Černobyl | Fandíme filmu

Written by