Z Jerevanu vyrážím směrem do Náhorního Karabachu na sedadle Davidova prémiového Mercedesu C z roku 1991. I přes na auto ne úplně nízký věk a nájezd kolem milionu kilometrů je vůz (až na pár detailů) ve velmi dobrém stavu. Motor přede jako kotě a bez problémů frčí přes 150 km/h. Touto rychlostí nám cesta, především při průjezdu městečky a vesnicemi, utíká jak po másle.

Celkově je to auto kouzelné - na palubní desce funguje z budíků pouze tachometr (díky tomu si můžu užívat pohled na třesoucí se ručičku, která v podstatě neklesne pod stovku). Blinkry a větráky nefungují. To ale nevadí, protože ani jedno tu skoro nikdo nepoužívá. Luxusní vzhled vozu ještě podtrhují okna s tak silnou černou fólií, že při dávání přednosti autům jedoucím zleva musí David stáhnout okno, aby vůbec něco viděl. Propustnost skel odhaduju tak 7 %. Hned na začátku cesty jsem se navíc projevil jako absolutní amatér - zeptal jsem se, zda si mám zapnout pás. David mi věnoval úsměv plný pochopení a paradentózy a řekl: „Jen když nás zastaví police, jinak pásy k ničemu nejsou“. Při vzpomínce na tuto situaci se ještě teď směju své naivitě.

V doprovodu rytmů disco s prvky tradičního arménského folku si frčíme rychlostí monopostu Formule 1 a jediné dvě věci, které náš koráb silnic dokážou zpomalit, jsou dobytek a kostely. Tady je totiž na denním pořádku, že stáda krav a ovcí korzují po vozovce jako by se nechumelilo. A proč ty kostely? David se pokaždé když jedeme kolem svatého místa důkladně pokřižuje, pohladí růženec, který se pohupuje na zpětném zrcátku a zamumlá nějaké nesrozumitelné zaklínadlo. Pak šlápne na plyn, odpálí další cigaretu a řítíme se dál.  

S ubíhajícími kilometry a blížícími se hranicemi se najednou úplně mění ráz krajiny. Z hornaté a převážně vyprahlé arménské pustiny přechází jak lusknutím prstu do zelené kopcovité, která vypadá jako by byla potažená zeleným sametem.

Jsme v Karabachu, tedy na území státu, který vlastně neexistuje a o to zajímavější je zde přechod hranic. Ten symbolizují dvě dřevěné budky ne nepodobné hraničnímu přechodu ve Třech veteránech. Místní celník si mě přeměří přísným pohledem a pozve mě na pohovor do útrob své dřevěné kanceláře. Několika přesně cílenými dotazy zjišťuje, zda nemám nějaké nepřátelské a protistátní úmysly. Testem jsem evidentně prošel, protože úředník vše zpečeťuje zápisem do evidence cizinců. Jsem dnes už třetí, tak to je nářez. 

Aniž bych si stihl dostatečně užít nádhernou krajinu za okny, za hodinu už zastavujeme v hlavním městě Stěpanakertu. David mě odvádí na místní Ministerstvo zahraničních věcí, kde mi parta kouřících zaměstnanců přeje šťastný pobyt. Je na čase zařídit si nocleh na dnešní den. Záhy ovšem zjišťuji, že zde nefunguje arménská SIM karta a nemám tak přístup na internet. No nic, dám si pivo a ono to nějak dopadne, ne?