Číst více #23
SOFIA & ISTANBUL

Na počátku roku 2020 jsme podnikli výpravu s názvem #ExpediceLenka na podporu malé Lenky, která trpí těžkou formou autismu. Pořídili jsme si starou rezavou Felicii a vyrazili na trip po východní evropě. Během cesty jsme ochutnávali různá piva a za každou značku jsme Lence poslali dvě stovky. Zároveň se do celé akce zapojili i fanoušky co nás sledují na sociálních sítích a na lenčin transparentní účet jsme s tímhle projektem zatím vybrali téměř čtvrt milionu korun. Celou cestu jsme natáčeli a nyní jsme dokončili naše první pivní road movie, kterým chceme Lenku a její rodinu i nadále podporovat. O střih filmu se postaral Tomáš Lyga z Kazmovy One Man Show.

Splnili jsme si velký sen a vypravili se na nejdelší vlakovou trať světa – Transsibiřskou magistrálu a následně jsme o našem vlakovém road tripu napříč Ruskem napsali knížku a vydali ji pod hlavičkou vlastního nakladatelství BWT books.

Od střední jsem absolutně fascinovaný katastrofou jaderné elektrárny Černobyl a jeden z mých největších cestovatelských snů byl navštívit tohle mrazivé místo. Největší tragédie v dějinách musí podle mě „fascinovat“ každého. Když k tomu přidáte naši oblibu v navštěvování opuštěných míst, asi nikoho moc nepřekvapí, že bylo pouze otázkou času, kdy se na toto postapokalyptické místo vydáme.

Před nějakou dobou jsme odinstalovali naši první výstavu, která byla k vidění v prostoru galerie v Rock Café. Teď nám tu leží na stole skoro čtyřicet fotografií a už je na nich celkem slušná vrstva prachu. To nám přijde docela škoda, a tak jsme si řekli, že by bylo fajn je poslat mezi vás. Tedy pokud má někdo zájem.

Dnes večer vyrážíme opět na trip a už se nemůžeme dočkat, až se za pár hodin potkáme na Hlaváku a dáme si první pivo. Tentokrát letíme do Kazachstánu. Prostě jsme si jednoho lednového večera po několika pivech koupili za pár stovek letenky z Budapešti do Astany – takhle jednoduše vznikají plány na cestu. Co pak? To sami nevíme – náš plán je, že žádný plán nemáme. Máme jen zajištěné letenky zpět, a to od uzbecko-turkmenských hranic, takže se budeme toulat Kazachstánem a Uzbekistánem a pokusíme se stihnout zpáteční let.

Z Jerevanu vyrážím směrem do Náhorního Karabachu na sedadle Davidova prémiového Mercedesu C z roku 1991. I přes na auto ne úplně nízký věk a nájezd kolem milionu kilometrů je vůz (až na pár detailů) ve velmi dobrém stavu. Motor přede jako kotě a bez problémů frčí přes 150 km/h. Touto rychlostí nám cesta, především při průjezdu městečky a vesnicemi, utíká jak po másle.

A je to tu zas. Opět někam vyrážíme, opět je to vlakem a opět směr východ. S Vláďou jsme se tradičně u piva bavili kam pojedeme a zcela přirozeně jsme dospěli k tomu, že země bývalého Sovětského svazu nás oba lákají tak moc, že chceme jednou navštívit všechny. Vzhledem k tomu, že máme na trip jen pár dní, tak volba padla na asi nejuzavřenější stát evropy - Bělorusko. Stát ve kterém nepřetržitě od roku 1994 vládne pevnou a neotřesitelnou rukou jediný muž. Alexander Lukašenko. Potlačují se tu lidská práva i politická opozice a je zde jako v jediném ze států Evropy stále aplikován trest smrti. Od roku 1990 byla exekuce provedena podle odhadů u čtyř set osob.