1. Den 1
2. Den 2
3. Den 3
4. Den 4
5. Den 5
6. Den 6

6.3. - DEN 5

7:00 - 9:28

Znáte ten pocit, že spíte a zdají se Vám ty klasický divný sny, který vás budí - neustálé zvonění budíku a podobně? Přesně to se dělo nám, bohužel to ale nebyl sen. Ivan se vrátil z baru někdy nad ránem a jako správný zaměstnanec si nařídil budík na 6:55, aby stihl v 7:00 být v práci. Tím ale byla jeho pracovní aktivita u konce - budík zvonil jak o život a vzbudil všechny (tedy Manyho a Vláďu) krom Ivana. Po více jak dvouhodinovém mučení Many zaúčtočí na prokletý mobil a budík s úspěchem vypíná. Ivan se ani nehne.

10:48

Postupně skládáme mozaiku včerejšího večera, včetně toho, kolik jsme vlastně platili. Kupodivu nám to celkem vychází a máme ještě trochu hotovosti na dnešní den. Po hostelu pobíhá recepční Irina a ptá se nás zda víme, kde je Ivan - podle jsme ho udali na což Irina procedila “pizděc” a odešla.  

Pomalu a s rozvahou se zvedáme a jdeme si užít náš druhý a poslední den v Kišiněvě, protože odpoledne už nám jede vlak zpět do Bukurešti. 

11:16 Beer & gastro brejk - Eli Peli 

Po včerejšku nejsme úplně freš a tak to jdeme napravit poctivou snídaní a pivem. Naše kreativita nezná mezí a tak si dáváme to samé jako včera. Opět výborné. Zároveň plánujeme, kam půjdeme, a volba celkem logicky padá na Památník vítězství. 

12:15 ( )

Cestou před Rumunským velvyslanectvím potkáváme nevelkou demonstraci - zajímavé na tom je, že počet demonstrujících byl shodný s počtem mužů zákona. Na obou stranách po třech lidech. Dva ze tří policistů si s pobaveným výrazem demonstrující natáčeli na mobil. 

13:02 Památník vítězství  ( )

Velký hřbitov, jehož součástí je i Památník vítězství a věčný oheň. Toto je rozhodně nejzajímavější místo v Kišiněvě. Cestou k památníku vidíme řadu plastik s výjevy z druhé světové války, osvobození Rudou armádou  a následného vítězství. Celé to působí hodně sovětsky (jak taky jinak), ale místo díky pietní a tiché atmosféře má svoje kouzlo. Rozhodně stojí za návštěvu.

13:17 MHD

Městskou dopravu jsme v Kišiněvě nevyužili - všude jsme došli pěšky. Po městě jezdí autobusy / trolejbusy a také místní specialita - tzv. maršrutky. Jsou to dodávky, které mají sice číslo linky, ale můžete si je stopnout mávnutím na ulici a při vystupování dát znamení a řidič zastaví. Tento způsob dopravy dle počtu dodávek je zde asi nejrozšířenější.

13:30 Beer brejk - Fazenda Grand Restaurant

V bistru u křižovatky si dáváme polední pivo - obsluhující muž se diví, že místo našeho Kozla dáváme přednost tureckému pivu. Popravdě jsme mysleli, že je to teda místní :) 

14:15

V malém obchůdku se snažíme koupit jemný, třívrstvý toaletní papír. Je důležité zmínit, že místní toaletní papír (hrdě upozorňující, že je made in Ukraine) je opravdu za trest. Chtěli jsme na poslední hodiny trošku toho západního luxusu. Paní prodavačka byla moc milá a hodná, ukázala nám všechen sortiment s papírovým původem. Bohužel se jednalo vždy o kuchyňské utěrky. Nakonec jsme vzali jednu ruličku tradičního papíru jako suvenýr na Kišiněv. 

14:53 Tapok Hostel

V hostelu vyzvedáváme batohy a ověřujeme si čas odjezdu vlaku. Jede za necelé dvě hodiny, což je čára přes rozpočet Ivanova plánu (plný sil právě plnil funkci pokojské) – těšil se, že si s námi odskočí  “na jedno”. Loučíme se s oběma a slibujeme, že budeme do světa pět chválu tomuto hostelu a nyní tak činíme. 

Plán do odjezdu je jasný - dát si ryhlý oběd a vyrazit na nádraží, od kterého nás dělí  asi půlhodinka chůze.

15:38 Gastro brejk - Cactus ( )

Šli jsme směrem, kde by mělo být levné bistro a skončili jsme asi v nejdražší restauraci ve městě. Cena jídel kolem 200 Kč, pivo 70 Kč (pouze Heineken). Mezi hosty úplně nezapadáme - dva backpackeři mezi místní smetánkou. Nás to baví, protože nejde člověka posuzovat podle oblečení, barvy pleti ani ponožek a podobných povrchních věcí. Není třeba to protahovat - jídlo bylo sice drahé, ale chuťově famózní. Skvělý gastro zážitek, který za to rozhodně stál.

16:16 ( )

Cestou na nádraží kráčíme po místní dopravní tepně - Bulváru Štěpána III. Velikého (Bulevardul Stefan cel Mare) a krom pohledů na místní architekturu potkáváme řadu milých a usměvavých lidiček.  

16:31 Památník obětí stalinistických represí  ( / )

Na náměstí před nádražím je vcelku nenápadný památník - jedná se o připomínku všem obětem Stalinova režimu. Je dobré se zamyslet nad hrůzami, které má toto a další podobná státní zřízení na svědomí.

16:37

Do odjezdu vlaku zbývá ještě celých 8 minut a tak v krámku vedle nádraží kupujeme něco piv na cestu. Automaticky bereme lahve z lednice, ale je to zbytečné. Jejich teplota odpovídá tekutině, kterou v létě zapomenete ve stanu v kempu na Živohošti. Cestování je řehole a člověk musí překonávat všemožné překážky... 

16:40

Tyhle staré vagony prostě žerem, mají svoje kouzlo. Možná je to divné rozplývat se  nad 50+ let starým vagonem, ale je to prostě tak. Naše kupé nacházíme raz dva, přeci jen už jsme zkušení cestující. 

16:45 IR 401

•  IR 401
•  Odjezd v 16:45, Gara feroviară din Chișinău
•  Příjezd v 6:05, Bucharest Gara de Nord
•  623 MDL (823 CZK) / osoba / čtyřlůžkové kupé
•  Jízdenky jsme kupovali den dopředu v mezinárodní pokladně na nádraží v Kišiněvě, paní na pokladně je příjemná a mluví pouze Rusky, nebo Rumunsky. Úsměv v komunikaci hodně pomáhá. Platba kartou není problém. Je na výběr dvoulůžkové, nebo čtyřlůžkové kupé. Vzhledem k obsazenosti vlaku (velmi nízká) jsme v kupé pro 4 osoby sami.

Vlak se dal do pohybu v 16:44, což je o minutu dříve, než má v jízdním řádu. Moc se tu nepočítá s tím, že by někdo dobíhal na poslední chvíli. Ještě že jsme přišli o celých 5 minut dříve. Vytahujeme pracně, ručně psané lístky, které obratem předáváme průvodčímu. 

Podrobné info o vlaku si můžete přečíst TADYYY

19:50 Ungheni (Moldavsko)

Jsme opět v pit stopu. Nastal čas na výměnu podvozku. Nyní máme více času celou věc okouknout a také toho i přes protesty průvodčího využíváme. Pohled z otevřeného konce vagonu je super. 

20:03

Celý, jinak velice zajímavý zážitek, komplikuje asi největší patálie této cesty. Během cesty z Kišiněva jsme s vypětím všech sil vypili každý dvě kišiněvský a v návaznosti na to se postupně dostavila přirozená potřeba čůrání. Bohužel nám situace ani trošku nepřála - během výměny podvozků jsou toalety z celkem logických důvodů uzamčeny. Celá anabáze trvala společně s hraniční kontrolou necelé tři hodiny a je asi každému jasné, že už po hodině úroveň bolesti dosáhla úrovně tortury. Přiznáváme, že každý se k problému postavil jinak - Many se po dvou hodinách, když se vlak na pár minut rozjel směrem k hraničnímu check-pointu vydal vše vyřešit do prostoru mezi vagony. Stihl to tak tak a Vláďa musel vydržet několik dalších, nekonečných minut (bylo jich asi 40). I taková na první pohled banalita může být jedním z nejsilnějších zážitků z cesty. 

Zbytek cesty ve stínu této událostí byl rajskou zahradou, kdy vedro v kupé je rázem snesitelné a tak pouštíme opět Jedna ruka netleská a necháváme vlak, aby nás uspal svým příjemným, monotónním rytmem.