#09
Skopje, Pristina & Thessaloniky
16. 12. - DEN 4
Každý z nás dvou má jiný přístup k budíku a vstávání obecně. Vždy, když nás čeká brzký odchod z hostelu, načasování našich budíků se liší přibližně o hodinu. Ideální je to ukázat na dnešním příkladu. Autobus nám odjíždí v šest hodin ráno z nádraží směr Thessaloniky, tedy Soluň. Vláďa tedy svého budíka nařizuje na čtvrtou ráno, ať hezky v klidu stihne vyřešit všechny věci, které ráno potřeba vyřešit jsou a má čas se v klidu probrat. Já na to jdu přesně opačně. Vycházet budeme v půl šesté, tudíž budík nastavuji na 5:15. S odstupem je nutno uznat, že moje ranní zmatené pobíhání není ta nejskvělejší a nejpraktičtější věc pod sluncem.
Tak jako tak jsme to stihli podle plánu a minutu po půl šesté dáváme sbohem spícímu hostelu a vydáváme se příjemně vlahým ránem směrem k autobusáku. Vzduch je vlhký a příjemně osvěžující, tak jak to bývá, když přichází jaro. Odjíždíme z města a po smogu samozřejmě ani památka.
Těšíme se na pohodlí velkého autobusu, protože jak logicky předpokládáme, na této mezinárodní trase nebude jezdit dodávka upravená pro osobní přepravu. Překvapivě jsme opět vedle jak ta jedle.
6:00
Přesně dle jízdního řádu se dává vozidlo do pohybu. Na palubě je krom nás dvou ještě dalších osm lidí. Pravda, v takovém návalu velký autobus opravdu nedává smysl.
6:56 ( )
Za oknem sledujeme východ slunce a hlavně úchvatnou, hornatou krajinu Moldávie. Sem se musíme rozhodně vrátit a strávit nějaký čas v přírodě. Víme ale, že tu nejsme naposledy a to nás uklidňuje.
8:21 Gevgelija ( )
Zastavujeme potřetí během hodiny a řidič svým přátelským hlasem, prokouřeným tisícem a jednou cigaretou, houkne “cigaret, toilet, go, go, go”. Pokud by někdo byl častým cestujícím této linky a řidiče na slovo poslouchal, bude mít za nedlouho plíce prokouřené jak Jirka Bartoška.
Na této zastávce ale bylo něco ještě zajímavějšího než to, že byla třetí během hodiny. Na nedaleké křižovatce pozorujeme otáčející se Hyundai ix35 jehož barvy náramně připomínají policejní auta s heslem pomáhat a chránit. Naše dodávka se dává opět do pohybu a překvapeně zjišťujeme, že je to opravdu tak. Potkáváme české policejní auto s hradeckou poznávací značkou. Chvilku jej pronásledujeme a po chvilce vidíme u budovy, nejspíše tedy místní policejní stanice stojící na levé straně silnice, zaparkované další čtyři až pět “teréňáků” českého týmu. Tady je vidět naše konkrétní pomoc v praxi, tak snad to k něčemu je.
9:00 ( )
Že se blížíme k řeckým hranicím nevíme z pozorování oblohy nebo čtení čajových lístků, ale celkem trapně z toho, že se na telefonu ukázala malá ikonka Vodafone.GR LTE. Hraniční přechod je jen minutu až dvě jízdy. Zastavujeme na parkovišti, pár desítek metrů před ním. Řidič vybírá jízdenky a na nějakých třicet minut odchází z auta.
Mistr šofér nás opět poctil svou společností a něco křikl do útrob vozu, načež větší část pasažérů začčala vystupovat ven. Z toho jsme usoudili, že to budou Makedoňané a povel byl v makedonštině. My ostatní jsme seděli jak pecky. To ovšem nadzvedlo pána od volantu a spustil “Go! Border, go! Second Bus, go! Go Go Go!”. Je pravda, že jsme všechna ta “Go” nepočítali, ale pokud by se vyhlašoval pohár o to, kdo nejvíckrát za minutu řekne “GO” tak tento pán by rozhodně aspiroval na bednu.
Nicméně jsme ale vytušili a pravda, také částečně odkoukali, že je potřeba překročit Makedonsko - Řecké hranice po svých a tak nějak se prostě vmísit mezi čekající vozidla. Ukázalo se, že český pas má překvapivě o něco větší sílu než například pas kosovský. Paní v celní budce jen mrkla, zda ti dva před ní stojící týpci jsou právě ti dva týpci v těch dvou pasech, které zrovna drží v ruce a během pár vteřin už jsme byli Řecku. Mladá slečna a stará paní s kosovským pasem však měly kontrolu dosti důraznější.
Na nedalekém parkovišti čeká asi pět autobusů, takže máme dost velkou šanci, že se trefíme do toho správného. Dali jsme to napoprvé. Řidič si s ničím moc hlavu neláme, prochází uličkou, vynadal pár lidem a můžeme vyrazit.
9:00 -> 10:00
Přichází také jediný časový posun a to o jednu hodinu směrem kupředu.
Thessaloniky, Řecko
10:49 Autobusové nádraží ( )
Jsme v Soluni, čili Thessalonikách. Sláva. Svítí tu slunce a je tu vedro. Tedy vedro v prosincovém vnímání, něco kolem dvaceti stupňů. Procházíme si vlakové nádraží, které leží hned vedle toho autobusového. Pěšky se vydáváme směrem do centra kouknout co je tu zajímavého, protože jak už je naším zvykem, dopředu si moc (respektive žádné) informace nezjišťujeme. Víme jedinou věc a to, že je zde Bílá věž. Ostatním se necháme překvapit.
11:41 ( )
11:45 Άγαλμα Ελευθερίου Βενιζέλου - Socha Eleftherios Venizelos ( )
11:48 Bey Hamam ( / )
Tyto lázně jsou nejstarší dochovaná památka Osmanské říše v Soluni.
11:56 Románské fórum ( / )
12:04 Άγιος Δημήτριος - Chrám Svatého Dimitrose( / )
Jeden z nejvýznamnějších kostelů v Soluni, ke kterému jsme přišli úplnou náhodou. Je zvláštní, že člověk často narazí na ta správná místa, aniž by k nim cíleně směřoval. Kostel patří do seznamu světového dědictví UNESCO.
12:19 Blues Bar
Konečně čas na pivko, které si díky teplému počasí můžeme dát na zahrádce. Nechceme být napálení a tak obsluhující slečnu žádáme o normální lokální pivo - nechceme přece, aby nám donesla to nejdražší. Přinesla nám pivo Alfa v 0,3 L lahvi za sympatických 4 EUR. Tak dík no.
12:50 ( )
Aristotelova promenáda, která vede od moře a Aristotelova náměstí. Je sobotní poledne a na ulicích v centru města je spousta lidí. V bočních uličkách jsou trhy a zde parta mladíků předvádí velmi průměrnou breakdanceovou podívanou, která ovšem zaujala nejednoho diváka.
13:08
Pozorujeme také velký rozdíl oproti Skopje nebo Prištině, protože potkáváme daleko více pofidérních pouličních prodejců, kteří jsou tu téměř na každém rohu. Každých pár minut slyšíme "Hello, my friends, do you want...vyjet na loď, náramek pro štěstí, selfie tyč...." Můžete tu si doplnit téměř cokoliv.
13:10 Bílá věž ( / )
Ano, to je ona. Bílá věž. Hmm. Pěkná věž je to, jen co je pravda. Jdeme kolem a z ničeho nic slyšíme nám velmi dobře známý bzučivý zvuk. Oba automaticky zvedneme hlavu a začneme pohledem prohledávat oblohu. Je to tak, nad věží se ve vzduchu vznáší DJI Mavic - větší brácha našeho Sparka. To nás přivádí samozřejmě na myšlenku, že si tu také trošku zalítáme.
13:26
Během chvilku už máme základnu na opuštěné lavičce v jejíž okolí nejsou žádní lidé. Ideální místo. Vytahujeme dron a připravujeme se na vzlet. Kontrola, připojit ovladač, zapnout aplikaci a můžem jít na to. Během příprav se dva kluci, synové prodavače cukrovinek z nedalekého pouličního stánku, rozhodli, že nám budou dělat publikum. Paráda. Vrtule se roztáčejí a dron už je ve vzduchu ovšem aplikace hlásí, že jsme zapomněli na paměťovou kartu. Musím tedy přistát. Nevím z jakého důvodu jsem se rozhodl přistát na úzké, ani ne půl metru široké, lavičce místo na chodníku. Pár centimetrů nad lavičkou na drona lehce fouklo a to jej dostalo na hranu lavičky, což by následně znamenalo pád z výšky několika desítek centimetrů na chodník. Reflexivně jsem tedy sáhl po stále ještě aktivním stroji, že jej chytím do ruky. Velmi hloupý nápad. Malé vrtulky se zařízly do mé dlaně a i když k havárii nedošlo. Naštěstí to to dopadlo jen škábanci, ale byla to pěkná blbost. Vláďa na to koukal a jen mimo řečí se zeptal, proč jsem nepřistál na chodníku? No, sám nevím. Papírovým kapesníčkem utírám lehce zakrvavenou ruku a jsem rád, že v podobnou chvíli člověk má svoje publikum.
13:30 Bílá věž ze vzduchu
Druhý pokus překvapivě bez nehod.
13:45 Socha Alexandra Velikého ( )
V Makedonii a Řecku jsou na každém rohu nějaké odkazy na Alexandra Velikého. Ona se i tato řecká tedy jmenuje Makedonie a myslím, že jsou i nějaké spory o tom, že by se Makedonie neměla jmenovat Makedoinie, protože ten název patří Řecku.
14:28 El Burito
- Chrisostomou Smirnis 5, Thessaloniki 546 22
- http://Elburrito.gr
- Nachos, burito, corona - 20 EUR
Jsme vzhůru nějakých devět hodin a už se hlásí pomalu o slovo také hlad. Snažíme se najít v okolí Bílé věže nějaké malé místní bistro, kde si dáme oběd. První dva pokusy bohužel dopadají neúspěšně a tak do třetice volíme sázku na jistotu a to mexické bistro s jasným názvem “El Burito”. Barevný a velmi stylový interiér a uvnitř čtyři stoly, volný je jeden jediný.
Jako předkrm si dáváme nachos a Coronu. Nejdříve obsluha přijde a informuje nás, že jim zrovna nefunguje terminál na karty. Nadšení z toho nejsme, ale hotovost nám z Kosova ještě nějaká zbyla. Pikantní hovězí burrito vybíráme jako hlavní chod. Po chvilce je tu opět číšník a omlouvá se, že dnes nemá kuchař žádné hovězí a zda burrito může být vepřové, pikantní bude i tak, dodává. Rádi jsme ještě o poznání méně, ale přikyvujeme co se dá dělat.
Po chuťové stránce bylo jídlo hodně nevýrazné. Byli jsme upozorněni, že je pálivé, ale pálivé nebylo v podstatě vůbec. Celkově velké zklamání a jedno z nejvíc nudných burit, co jsme jedli. S posledním soustem odcházíme a jdeme se ubytovat.
15:44 Hostel Rentrooms Thessaloniki
- Kon/nou Melenikou 9, Thessaloniki 546 35
- Rentrooms-thessaloniki.com | +30 231 020 4080
- Cena 17 EUR / osoba / 8mi lůžkový dorm (cash / karta)
Tentokrát bydlíme v relativně velkém hostelu. V přízemí recepce a malá kavárna se zimní zahradou. V dalších patrech pak pokoje. Příjemná recepční s námi vyřeší všechny potřebné náležitosti a ukáže nám, co je ve městě dobré vidět.
Máme dvě postele v osmilůžkovém dormu, který má vlastní sociální zařízení i malou kuchyňku přímo na pokoji, respektive z pokoje vedou dveře k těmto místům. Pokoj je prostorný se čtyřmi palandami a balkonem.
Na přespání ideální volba, velmi příjemný personál a výborná poloha kousek od všech důležitých míst.
16:32 Easy let s EasyJet
V zimní zahradě hostelu si dáváme pivo a děláme on-line check-in na zítřejší let, který odlétá v poledne do Berlína. Krapet nás překvapí zpráva od Easyjetu, že místo ze Soluně budeme zítra odlétat z letiště ve městě Kavala. To je vzdáleno pár hodin jízdy. No super. Jako perlička je informace, že poslední autobus bude z místního letiště odjíždět zítra v 8h ráno. To znamená, že budeme muset brzo ráno jet na letiště a pak několik hodin autobusem do Kavaly. Náladu nám ale taková prkotina zkazit nemůže. Boarding pass máme hotový, pivo dopité a je čas opět vyrazit do města.
16:43 ( )
Hned za hostelem nás do očí uhodí podnik, který je ověšený logy českých piv a také reklama na 1+1 pivo zdarma. Přidáváme si do seznamu na večer!
16:45 Rotunda ( )
16:58 other side of Thessaloniky ( )
Podél starých hradeb stoupáme do mírného kopce. Procházíme kolem malých domků, které postupně přecházejí ve větší obytné komplexy. Dalo by se říci, že jsme na Soluňském Žižkově. Tady je to ovšem v trošku horším stavu než aktuální Žižkov. Jsme za podobné zkušenosti rádi, protože vidět druhou, odvrácenou stranu měst je pro nás větší zážitek než bulváry v centru.
18:33 Classics cafe & bar ( )
Je to tak, dohnala nás opět kámoška žízeň a zrovna náhodou narážíme na pravý old school rockový bar. Z repráků se valí kvalitní metal osmdesátých let, který prokládá občas nějaká ta gothic rocková skladba. Dáváme si točené pivo, které je za 2 EUR a ke každému pivu nám usměvavá dredatá servírka donese misku popcornu. U čtvrtého piva se shodujeme, že večeřet ani jeden z nás už dnes nemusí. Sedíme na vyvýšeném patře a pozorujeme tak místo shora. Místní sem chodí většinou jen na skok a skoro nikdo na pivo. Ještě že jsme tu my a trošku tu tu výtoč nakopneme.
20:35 Česká hospoda
Z jednoho baru jsme se přesunuli asi o dvě stě metrů dál. Sedáme si ke stolu v rohu a objednáváme si dvě piva. Dostáváme je spolu s žetony, které můžeme uplatnit při další objednávce, která bude zdarma. Sklenice vypadá nadějně, ale Plzeň to bohužel nebyla. Točilo se tu pivo Konrád. Řekněme to tak, že za poloviční cenu jsme s tím byli v pohodě. Dáváme si dvě rundy, tedy čtyři piva a v klidu se pak přesunujeme o dalších padesát metrů vedle, kde je náš hostel.
23:33
Všichni spolubydlící jsou už na pokoji. Jedná se většinou o starší místní chlápky, kteří jsou v Soluni nejspíš za prací. Boty dle nařízení přilepeného izolepou na zdi uschováváme na balkon, což je velmi pragmatické řešení. Už jen nařídit budíky a jdeme na kutě.
