#14
Warszaw (PL), Brest (BY) & Minsk (BY)
8. 10. - DEN 3
Spali jsme jak dřeva, ovšem jako největší dřevo spal jeden ze spolunocležníků, který chrápal tak intenzivně, že mám obavu, zda nebyla narušená statika domu. Budíme se po osmé a po klasickém kolečku - záchod / sprcha balíme to málo, co jsme stihli vybalit, ukládáme batohy v hostelu a chystáme se vyrazit do města. Chvilku si povídáme se sympatickou recepční a prověřujeme, kde je nejbližší obchod MTC, operátora, u kterého plánujeme koupit místní simku. Všechny informace máme a vyrážíme do zamračených ulic.
10:09 Times Cafe ( )
Vcházíme do velmi luxusně vypadajícího podniku s jasným plánem - dát si tu zatraceně dobrou snídani. Usedáme, nebo spíš se rozvalíme u stolu a přeslušnělý číšník nám podává menu. Během chvilky máme jasno - objednáváme anglickou snídani, dvě pšeničná piva a já k tomu navíc jedno americano. Pivo i káva nám přistává během chvilky na stole. Čekání na snídani vyplňujeme sledováním dvou číšníků, kteří s mucholapkou ve tvaru tenisové rakety ukončují každým máchnutím do vzduchu život jedné nebohé mouchy, která měla tu drzost si poletovat nad barem a stoly pro hosty. Jsme trošku překvapeni, že nás tou věcí nepřetáhli, ale z kuchyně se již blíží naše snídaně a plni očekávání se pouštíme do jídla. S prvním soustem nás optimismus bohužel opustil.
Jídlo bylo vlažné až studené, fazole jakoby někdo vytáhl v plechovce z ledničky a nasypal na talíř. V podobných situacích to dost rázně řeším, ale tentokrát jsem dal na Vláďu, který není podobným gastro konfliktům nakloněn. Jídlo jsme částečně dojedli, ale opravdu žádná sláva. Spíš propadák. Dopíjíme rychle pšeničné “HB” a jdeme odsud pryč. Joo, tak sem už víckrát nepůjdem, to si buďte jistí a všem mouchám, které potkáme vyřídíme ať se do Times Cafe vydají v co největším počtu!
11:15 MTC ( )
Je na čase se opět zapojit do online života a koupit si místní sim kartu. Jak už to tak v post sovětských státech bývá, dominantním operátorem tu je i zde ruský MTC. Prodejna působí stejně moderně sterilním dojmem jako u nás. Mačkáme náhodně tlačítko a vyjíždí nám pořadové číslo. Během chvilky už podepisujeme smlouvu k balíčku s neomezenými daty, který stojí něco kolem 160 Kč na měsíc. Opět je ke koupi potřeba mít u sebe pas - na jeden doklad se dají koupit až dvě čísla. Na konci celého procesu se nás dáma ptá, jak dlouho tu budeme a když odpovíme, že 4 dny, tak do terminálu naťuká 3 Rubly a žádá o platbu. Moc nechápeme, ale nebudeme pro 30 korun dělat nějaké rozbroje a poslušně platíme. Tím byl nákup dokončený a s překvapením zjišťujeme, že tarif sice stojí nějakých 16 Rublů, ale je to částka na celý měsíc, takže když zde jsme několik dní, platíme pouze poměrnou část. Máme tedy neomezený tarif za 30 korun. Neskutečný! Co na to čeští operátoři? Mlčí?
11:23
Vyrážíme směrem k Brestské pevnosti, která je jednoznačně nejvýznamnější místní pamětihodností. Rozhodně by to nebylo ono, kdybychom nepotkali nějakou tu sochu V.I. Lenina. I zde samozřejmě na vše dohlíží. Co je možná ale zajímavější je to, že tu mají takovéhle placaté semafory. Hmm. Nebo to zajímavé není?
11:25 Národní povědomí vs Vláďa
11:38
Chvilku pozorujeme místní mládež při hodině tělocviku, nebo branné výchovy. Tím si nejsme až tak jistí. Vidíme jak kluci s rozběhem hází nějaký předmět co nejvíc do dálky. Být na druhé straně někdo s pálkou, mohlo by jít o nácvik na baseball. Takhle to spíš trošku působilo jako nácvik hodu granátem. Je fakt, že vojenská tématika tu na vás kouká na každém rohu v podobě plakátů, billboardů a tak.
12:01 PEVNOST BREST ( / )
Útokem na pevnost v běloruském městě Brest začala 22. června 1941 Operace Barbarossa. Sovětská armáda v počtu 9 000 mužů se tu osm dní bránila německé převaze asi 20 000 vojáků. Během bojů bylo zabito kolem 2 000 a zraněno dalších 6 800 sovětských bojovníků.
V průběhu akce bylo už vojákům jasné, že to nemohou přežít. Nevzdali se a bojovali do posledního muže. Na zdech pevnosti jsou vyryté nápisy jako "Zemřeme, ale pevnost neopustíme" nebo "Umírám, ale nevzdám se. Sbohem."
Je zajímavé, že po válce se o událostech v Brestu nemohlo mluvit, protože Stalin bral vojáky, kteří se během bojů vzdali, za zrádce. To se změnilo až po jeho smrti a v roce 1965 dostala pevnost titul “Pevnost hrdina”.
Blížíme se k betonové mase v jejímž středu je vchod ve tvaru hvězdy. Procházíme do pevnosti a všude kolem zní emotivní hlasy, tikání a další zvuky připomínající události z druhé světové války. Areálem pevnosti se nese až posvátné ticho a klid. Procházející lidé se míjejí, jako by to byli duchové.
Před rozstříleným bunkrem je zaparkováno několik tanků.
O kus dál už vidíme první z památníků - ležícího vojáka. Zatažená obloha vytváří k prohlídce celkem příhodnou kulisu.
Od nedaleké budovy se začne ozývat zvuk klapajících vojenských bot a během chvilky zpoza stromu vypochoduje čtveřice mladých kadetů, které vede o něco málo starší mladík. Všichni si to vykračují vojenským krokem přes celé prostranství až k pietnímu místu - věčnému ohni. Zde pak probíhá ceremoniální výměna stráží. Tomu všemu přihlíží několik desítek lidí a také jeden dospělý voják, který si neustále píše poznámky do malého notýsku. Držíme palce jedné z vojaček, která cestou na pozici udělala špatný krok a neuváženě zavrávorala. Doufáme, že jí to bude stát pouze body v hodnocení.
U Věčného ohně drží čestnou stráž mladí kadeti běloruské armády.
13:21
Pevnost byla opravdu super, to místo má prostě silnou atmošku. Dokonce jsme se rozhodli, že nebudeme narušovat pietní ticho a drona necháme tentokrát spát v batohu. Ale je už na čase se trošku osvěžit a doplnit energii. Bereme tak útokem fajnovej stánek, připomínající pokladnu u cirkusu Kludský, na konci prázdného parkoviště před hlavním vchodem. Přeci jen pondělní říjnové odpoledne nejsou evidentně návštěvnický šlágr. U potetované slečny za okénkem objednáváme dvě piva a spíše jako vtip dodáváme, že zaplatíme kartou. Dívka nehne ani brvou, roztočí dva kousky a současně druhou rukou zpoza pultu vytáhne terminál. OK, tak 1:0 pro Bělorusko. Nezbývá, než si položit jednoduchou otázku – proč se sakra v dnešní době nedá platit kartou i v podobných stáncích u nás???
Dopíjíme pivo, které nás přes slabý plastový kelímek příjemně chladí do rukou a překvapivě se začíná lehce hlásit o slovo zima. Je zvláštní, že s tím jako první přišel Vláďa, který platí za výrazně většího otužilce než já. Nepočítám, že v tom bude hrát roli fakt, že sedí na studené židli jen v kraťasech a mikině. Mrknu na telefon, který ukazuje více než příjemných deset stupňů. Ten Vláďův bohužel pouze 10% procent baterie. No, není se co divit, je to už přeci jen několik hodin, co je pryč z nabíječky a chladné počasí udělá taky svoje. Peripetie, které zažívá každý majitel staršího iPhonu :-/
14:20 bufet - BUFET ( )
Je na čase vyrazit hledat místo, kde se nadlábnem. Vykračujeme si to po ulicích Brestu a hladovým výrazem přivoláváme nějaký příhodný podnik. Hledáme něco lokálního, příjemného a v kladném slova smyslu obyčejného. Pizzu už si dávat nemusíme. Nedaleko od hostelu narážíme na místo nazvané “Кафе Буфет”, tedy “KAFE BUFET”. Nakouknem oknem dovnitř, interiér vypadá super. Neváháme a jdem!
Moderní a prostorná jídelna vypadá asi tak přibližně stokrát líp, než kdejaká jídelna v Čechách. Sedáme si ke stolu vedle starého Jukeboxu a začínáme louskat azbukou napsané menu. Vláďa je na tom, co se rozpoznávání místních písmen týče o poznání lépe. Ovládá většinu abecedy, já pouze pár písmenek. Budu s tím něco muset udělat. Učit se, učit se, učit se.
Z nabídky vyhrává boršč, rybí filé, salát a pivo, I když to asi není nutné vůbec zdůrazňovat. Za tříchodové menu platíme necelých 10 Rublů, tedy cca 100 Kč. Pivo je v porovnání s jídlem výrazně dražší (jak je tomu téměř všude kromě Česka) a stojí 3,5 Rublů (35 Kč). Polévka je výborná a sytá, tak si představujeme boršč. Hlavní jídlo v pohodě - prostě filé v těstíčku s rýží. Pivo Lidskae nám chutná a tak si tu pro jistotu dáváme každý tři, což jinak milou servírku překvapí, protože po každém dopitém půllitru očekává, že odcházíme a je připravena nás zkasírovat.
Je na čase kouknout, jakým vlakem vyrazíme do Minsku. Projíždíme web běloruských železnic, který je mimochodem o dost modernější než jeho ruský kolega, a vybíráme spoj Brest - Moskva, který odjíždí v půl šesté a za necelé čtyři hodiny dorazí do hlavního města.
16:29 Kostel svatého Mikuláše - Сьвята-Мікалаўская царква
Chrámy, kostely a kaple, ty na východně teda umí!
16:47 Nádraží Brest Central ( )
V obrovské nádražní budově jdeme po šipkách směrem k pokladnám a žádáme dva lístky na vlak do Minsku. Žena za sklem (to je jako žena za pultem, ha ha ha) na nás pohlédne přísným pohledem a položí zásadní otázku “Plackart ili kupé”? “Plackart!” Vyhrkneme oba najednou. To vyloudí nepatrný úsměv na tváři drážní pracovnice a následuje klasická procedura, pasy, platba a na závěr pečlivá prezentace jízdenky.
Chce se nám na záchod a tak procházíme budovu ve snaze najít tu správnou místnost. Stoupáme po schodech do druhého patra, procházíme chodbou a najednou z ničeho nic stojíme v salonku, který dává připomenout luxus sedmdesátých let. Včetně velkých dobových obrazů a výjevů na stěnách. Napadne nás, že tu asi nemáme co pohledávat. Stejného názoru je očividně i ochranka, která vylétla z vedlejších dveří. Nahodili jsme výraz zmatených turistů ze západu, kteří hledají toaletu. Dostali jsme vynadáno a byli jsme odporoučeni pryč.
17:01
Před cestou je potřeba ještě nakoupit proviant, protože po zkušenostech z Ruska už víme, že ve vlacích a na veřejnosti se nemůže konzumovat alkohol. Ach jo, ta věta si protiřečí. V obchůdku naproti nádraží kupujeme pro každého dvě piva. Tedy dvě litrová piva. To snad na chvilku náš problém vyřeší.
17:11
Sestupujeme po schodech směrem k našemu nástupišti, kde již čeká přistavený vlak v barvách RZD, tedy ruských železnic. Oba máme v tu chvíli nostalgický pocit a vzpomínáme, jak nám byl podobný kolos domovem během naší cestě po Transsibiřské magistrále. Obdivně kráčíme podél soupravy a připadá nám, že jsme s tou tunou železa a oceli kamarádi. Jojo, takový divný věci se nám občas honí v hlavě.
Míjíme restaurační vagon, což nám pozvedne už tak velmi dobrou náladu a zvesela si to vykračujeme dál směrem k vagonu číslo devět.
17:30 VLAK Č. 004Б
- VLAK Č. 004Б
- Odjezd v 17:30, Brest Centralny
- Příjezd v 21:11, Minsk Pasažyrski
- 15,90 BNY (166 CZK) / osoba (placeno kartou Revolut)
Předáváme průvodčí v kloboučku naše lístky a stoupáme po schůdkách do útrob vagónu. Vlaky v bývalém Sovětském svazu mají širší rozchod a i díky tomu působí mnohem mohutnější než vlaky v naší části Evropy. Jsou také o dost vyšší. Po roce opět vstupujeme do milované třetí třídy. Ta tentokrát však zeje prázdnotou. Hledáme naše místa a během chvilky už nám průvodčí přináší zabalené povlečení a informuje nás o tom, jak to na palubě vlaku funguje.
18:24
Vlak vyjel na svou cestu do Moskvy, jak je tomu v kraji zvykem, na minutu přesně. Po pár minutách jízdy se souprava opět pomalu zastavuje. A stojíme další hodinu. Asi porucha, říkáme si. Podle občasného cukání to vypadá, že se nám mění lokomotivu. Ale co, pivo zatím ještě máme, takže si z ničeho neděláme těžkou hlavu.
Naopak se čas snažíme využít efektivně a to pořízením autentické a spontánní momentky z vlaku. Nejlepší nástroj na focení podobných věcí je GoPro, které většinou ovládám já. No a často se stane, že místo focení mám zapnuté nahrávání videa. Jako v tomto případě. Vláďa po pár vteřinách naší přirozené pózy prohlásí "To je video ty vole! Ty seš dement!". A oba se tlemíme jak blázni. Zaplať pánbůh za humor, pivo a technické problémy na železnici.
20:06 U Suchánků :-/
Tady končí veškerá legrace. Došlo pivo. Trošku jsme doufali, že se něco podobného stane na okraji Minsku, ale díky tomu, že jsme nakonec nabrali dvouhodinové zpoždění, zásoby došly už v půlce cesty.
20:29
Jsme opět ve starém dobrém restauračním voze a dáváme si starou dobrou Baltiku. Opět jsme tu skoro sami. Dostáváme se do velmi hlubokomyslné debaty o našem imaginárním finském kamarádovi, který se jmenuje Passi Kunda. Máme na to téma přibližně čtyři hodiny natočeného materiálu z něhož lze s obtížemi publikovat něco kolem patnácti vteřin. Dopadá na nás ovšem nějaká únava a tak si dáváme jen jedno, platíme a vracíme zpět na naše místa.
22:17
Vláďa to radši zalomil :D konečně taky někdy neusnu první. 
23:31 MINSK !!!!
O dvě hodiny později než praví jízdní řád, ale konečně jsme v Minsku! Vycházíme, tedy spíše vypadáváme, z vagonu. Všude mraky lidí, kteří se chystají nastoupit. Moskva je tedy zde asi populární destinace. Nám je zima a chcem spát. Humor stranou.
23:41Minsk Passazhirskiy
Nádraží v Minsku je dost moderní a nepřipomíná klasické východní nádražní budovy. Nás ovšem v tuhle chvíli zajímá spíše to, kdy dorazí Uber a doveze nás na hostel. Ten je asi tři kilometry daleko, což v současné chvíli je vzdálenost neskutečná. Ano, v Minsku funguje služba Uber. Už po pár vteřinách je nám jasné, že tohle město je sto let za opicema.
00:08 Trinity Hostel & Tours
- Ulitsa Starovilenskaya 12, Minsk, Bělorusko
- + 375 29 311 27 83 | hosteltravelerbelarus@gmail.com
- Cena 234 Kč / 10 USD / osoba / noc v 5ti lůžkovém dormu
V hostelu strávíme tři noci, což je asi náš rekord. Většinou se zdržíme na jednu, max dvě noci. Hostel sídlí ve staré čtvrti, tedy v tom, co zbylo z původní zástavby po válce. Domy jsou asi 180 let staré. Hostel se rozkládá ve dvou patrech, dole je malinká recepce a společná kuchyně plus nějaké pokoje. Nahoře další pokoje a sociálky. Celkově jej hodnotíme jako příjemný a v pohodě.
