#14
Warszaw (PL), Brest (BY) & Minsk (BY)
9. 10. - DEN 4
10:03
Ráno se budíme velmi pozvolna, posnídáme Horalky, které nám dala moje Kristýna na horší časy a vyrážíme na prohlídku města. Jsme hodně zvědaví, jak na nás bude působit - zda to bude taková šeď a depka, kterou od totalitní země čekáme, nebo ne. Z večera si nepamatujeme lautr nic. Brest nás o tom svojí lehce lázeňskou atmosférou úplně nepřesvědčil, ale to jsme si vysvětlovali tou jeho blízkostí k Polsku. Tady už jsme přeci jen ve vnitrozemí, kousek od Ruska i Ukrajiny. Vlastně z toho vyplývá, že chceme aby to bylo "hnusný"? A my se vrátili zpátky do Prahy a říkali jsme každému na potkání jak to je v tom Bělorusku hrozný, jak tam padají domy a v obchodech není žádné jídlo?
10:05 Ostrov slz ( )
Hned u hostelu je malý ostrůvek s památníkem věnovaným všem padlým sovětským vojákům za druhé světové války.
10:19 Opera - Акадэмічны Вялікі тэатр оперы i балета ( )
10:41 Běloruský národní cirkus - Беларускі дзяржаўны цырк ( | )
11:06 Říjnové náměstí ( / )
Po velké (jak jinak) Třídě Nezávislosti přicházíme na obrovské (jak jinak) náměstí, které lemují neméně obrovské budovy jako na fotce zobrazený Palác republiky. Je zde také rezidence prezidenta, kterým je posledních už asi dvěstě let Alexander Lukašenko. Do záběru se nám také dostal pracovník místních "Minských služeb", který pečlivě uklízel již tak velmi čistou plochu náměstí. Barevně se nám hodí a tímto milému pánovi děkujeme za společnost.
Nedaleko od náměstí je takovýhle parádní monument - tank, protože tank rozhodně nesmí chybět a bez tanku by to vůbec nebylo ono! Navíc budova za zádí bojového stroje patří Vojenskému divadlu, kde si místní vojáci mezi cvičeními střihnou nějakou tu veselohru.
11:48 BISTRO ( )
Je to tu zas. Opět nás trošku přepadl hlad, který jak dobře víme, je převlečená žízeň. Vyrážíme hledat nějaké otevřené bistro, ideálně co nejnižší cenové kategorie s vidinou studeného piva a možná i něčeho malého do žaludku. Po pár minutách chůze vidíme za okny jednoho z obřích domů čilý ruch což nás zaujme a nesměle vcházíme dovnitř. Procházíme dlouhou a prostornou chodbou, kterou zdobí mozaiky s obrázky typickými pro éru socialistického realismu. Dělník, rolník a tak podobně pořád dokola. Po levé straně podél zdi je řada stánků a bister. Na proti nim, u velkých oken jsou dlouhé a úzké pulty, určené pro konzumaci na stojáka. To je to přesně to místo, které hledáme! Až na konci nacházíme malé okénko ze kterého se na nás směje pípa a starší žena, kterou žádáme o dvě točená. Platit je tu možné samozřejmě kartou. Pivo stojí 1,70 rublu, tedy 18 Kč.
Stojíme u pultu a pozorujeme místní osazenstvo. Mísí se tu velmi dobře oblečení lidé s kávou v ruce s lidmi, kteří jako by vypadli z roku 1982. Ti do sebe většinou místo kávy lámou jeden stakan vodky za druhým. Pro jistotu si dáváme ještě jedno pivo a k tomu do igelitového pytlíku pirožek z vedlejšího stánku. Jsme moc rádi, že jsme to tu objevili. Autentické místo a autentičtí lidé.
12:36 ( )
Abychom trošku vyrovnali energii mezi Východem a Západem, tak jsme si zašli do sousedního mekáče na cheesburger a colu.
12:51 Běloruské národní muzeum umění ( )
U mekáče zatáčíme z obřího bulváru Nezávislosti doleva, do ulice, která nese jméno Vladimíra Iljiče. Jsme zvyklí, že takto jsou pojmenovány ty nejvýznamnější komunikace ve městě a tady se jedná "jen" o nějakou větší ulici? No asi po dvou minutách přicházíme k tomuto muzeu, které leží na rohu Leninovy a Marxovy. Takže stojíme na rohu, kde do sebe vráží Lenin a Marx. Auta projíždí z Marxe do Lenina a lidé sem tam a nikomu to určitě zvláštní nepřijde.
13:10 stadion DINAMO ( )
Naším dalším cílem byl zbrusu nový stadion Dinamo. Máme totiž rádi sport a když někam jedeme a máme možnost, rádi vyrazíme tu na hokej, jindy na fotbal. V Minsku jsme bohužel žádný zápas nezastihli a tak jsme vzali za vděk aspoň samozvanou prohlídkou nového multifunkčního stadionu, který byl otevřen pro Evropské hry, které se zde budou konat v roce 2019. Při našem klasickém nearanžovaném focení se nás vojáci, kteří zde hlídali aby na stadion nechodil nikdo, kdo tu nemá co pohledávat, ptali kam si můžou dojít na záchod. Nejspíš si nás spletli s údržbářema. Každopádně z fotky jsou jasné minimálně dvě věci. Ta první je, že Vláďu zajímá sport výrazně víc než mě, protože si užívá pohled na prázdnou arénu, zatímco já se ksichtím do objektivu. No a za druhé, ať už jsme kdekoli, tak mám na sobě minimálně dvakrát víc vrstev oblečení než Vláďa.
14:05 vulica Kastryčnickaja 16 / вулiца Кастрычніцкая 16 ( )
Od stadionu jdeme směrem dál a dál, protože podle toho, co nám řekla dobrá duše na hostelu, by tu někde měla být ulice, nebo přímo čtvrť plná graffiti. Graffiti, které tu každý rok dělají umělci z Brazílie. Vykračujeme si to dál a dál a po nějakém pouličním umění zatím ani vidu ani slechu. Nacházíme aspoň továrnu na vodku, kam pokud neuspějem s hledáním malůvek na zdech, půjdeme na exkurzi a už teď víme, že by to nedopadlo dobře. Doufáme tedy v pokreslené zdi!
HA! Kousek od “vodka factory” vidíme malý hipsterský stánek, před ním lednici plnou piv a za ním obrovskou starou tovární budovu, která má kompletně pokreslenou boční zeď. A nezůstává pouze u jedné budovy, vidíme jich v okolí více. Super! Našli jsme to a nezemřeme potupnou smrtí během návštěvy palírny. To musíme oslavit! Jdeme si dát pivo! Úplně nejzajímavější na tom celém je to, že prodávající slečna otevírá suverénně lahváče o pult svého stánku. To nás dostalo. Sedáme si na barevné dřevěné lavice k paletovému stolu a ještě notnou chvíli s respektem hledíme směrem k výdejnímu okénku.
Když dopijeme poslední kapku ze dna lahve, jdeme si prohlédnout pouliční galerii. A pokračujeme směrem k řece Svislač. Trošku divoce přebíháme přes silnici, která má v každém směru 5 pruhů a sestupujeme k řece.
Osmělujeme se a poprvé tu vytahujem dron - přeci jen je v Bělorusku pořád platný trest smrti a země to zrovna dvakrát demokratická není, tak se nám nechce až tak moc provokovat. V parčíku podél vody je ale vcelku klid. To platí jen do chvíle, než náš malý lítající kamarád není připraven k letu na chodníku. Najednou je všude kolem lidí jak na kostele. Milej dron, ale nějak neposlouchá a hlásí stále a stále dokola, že všude kolem je tolik rušivého signálu až nám dojde trpělivost a ukládáme jej zpět do batohu. Z lítání nic nebude.
15:28 Muzeum Velké vlastenecké války ( | )
Jdeme skrz jeden z mnoha parků, které v Minsku jsou. Sledujeme řeku, která se točí jako málokterá jiná a je na ní velmi zvláštní jak hubne a přibírá. Občas má šířku jako větší potok a o dál kousek již působí jako veletok. Zajímavé.
Památník Velké vlastenecké války. Ostatně míst, které vzpomínají na bolestivou minulost je tu mnoho. Není se co divit, když během druhé světové války přišlo Bělorusko snad o čtvrtinu obyvatel. Památník na vyvýšeném pahorku působí jako jedna z dominant města a zároveň je zde vchod do muzea, které nabízí návštěvníkům kolem 15 000 exemplářů. Nás zaujala partička místních skejťáků, kteří se pokoušeli zlepšit svoje ollie, frontside a backside. A jako ideální tréningové místo jim sloužila mramorová plocha právě zde na památníku. Kolem procházející převážně starší lidé jim překvapivě nic neřekli.
Celou situaci jsme oba asi deset minut pozorovali a říkali jsme si, jak je možné, že v zemi, kde panuje regulérní diktatura, je možné, aby někdo takhle znevažoval jeden z významných symbolů utrpení běloruského lidu. Je to asi na delší přemýšlení.
16:03
Jedním z momentů, kdy si člověk v jinak velmi moderně působícím Minsku uvědomí, že je tu něco trošku jinak, jsou podobné vojenské plakáty a bilboardy. Zde chlapec v uniformě salutuje oslavám sta let ozbrojených sil Republiky Bělarus. Gratulujeme! Ono to dost připomíná situaci z vlaku, kterým jsme jeli do Jekatěrinburgu…
FLASHBACK
Protahujeme se v chodbičce a pozorujeme malého, odhadem šestiletého, chlapce, který si vykračuje vojenským krokem tam a zpět a v ruce drží plastovou pistoli. Když dorazí ke dveřím na konci chodby, namíří na imaginárního nepřítele a několika střelami jej nekompromisně skolí. Nejdříve se útočná akce odehraje na druhém konci chodby, následuje obrat. Jde přímo k nám. Zastaví se půl metru před námi, natáhne náboj do komory a třemi přesnými zásahy nás zneškodní. První mířil na hlavu, další dva na srdce. Kluk nehne ani brvou, otáčí se a zachází do kupé. Mise splněna. Evidentně se tu velmi poctivě řídí zásadou, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý.
16:13
U parkovacího automatu stojí starší manželský pár. Koukají na sloupek s tlačítky a malou obrazovkou pohledem plným neštěstí a beznaděje. Jdeme k nim a ptáme se, zda-li můžeme nějak pomoci. Oba nás jednohlasně prosí, zda jim pomůžeme s obsluhou toho ďábelského vynálezu - jsou zde poprvé a nevědí si ani trošku rady. Ujímám se tedy obsluhy automatu a Vláďa telefonu, protože tuhle situaci chceme mít zdokumentovánu. Mám neuvěřitelné štěstí, že parkovací automaty jsou zde stejné jako v Praze a díky tomu můžeme manžele ohromit svou zkušeností a dovedností. Za dvě minuty už máme vyplněnou SPZ a vhazujeme jeden rubl, za který se tu podle nás může parkovat asi tak do konce roku 2018. Loučíme se, paní má slzy v očích a my dobrý pocit na duši, že jsme mohli někomu udělat takový malý až nepatrný dobrý skutek.
16:49 DRON pt 2
Jsme opět u řeky a pokoušíme se o pár fotek s dronem. Tentokrát už nestávkuje a můžeme se podívat na město trošku z výšky.
Slunce sice ještě nezapadlo, ale na nás už pomalu jde žízeň a taky únava. Rozhodli jsme se, že zajdeme do nedalekého pivovaru, dáme si tak dvě pivka a půjdem si trošku odpočinout na hostel.
17:06 Rakovskiy Brovar // Ракаўскi Бровар ( )
Dost velká hospoda s příjemným, lehce selsky laděným interiérem. Usedáme do zadní části a objednáváme pivo, které stojí 3,5 rublu. Dáváme první, druhé, objednáváme boršč, který je tedy velmi dobrý a pak hlavní jídlo, které má být místní specialitou. Dostáváme plátek masa s bramborákem a kyselou okurkou. Nic moc velká porce a chuťově je to obyčejné. Na to, že se jedná o nejdražší položku na menu, docela zklamání. Na druhou stranu pivo je tu v pohodě a obsluha super, takže se z těch dvou piv stalo klasicky asi osm a domů jdeme o půlnoci se zavíračkou.
Krom pití a řešení spousty velmi důležitých témat nás čeká ještě rozlousknout jeden oříšek a to, co podnikneme zítra. Zvažujeme, zda zůstat v Minsku, nebo vyrazit někam naslepo vlakem a prohlédnout krásy prostého běloruského života. Vyřešeno máme během chvilky a je to takový kompromis - ráno se pojedeme podívat na “Minské moře” a odpoledne strávíme v Minsku. Takový je plán, tedy my žádný plán nemáme, ale víte jak…
00:17 KFC
Po cestě domů nás přepadl hlad, který člověk cestou z lokálu sem tam dostane. Objednáváme si nějaké hranolky, nějaká kuřata a hlavně pivo. Moc tu toho nemají, ale bereme vše co je. Pivo bereme do ruky a jdeme na hostel. Nějak si v tu chvíli neuvědomujeme, že je to zakázané. Taková naše malá noční nevědomá rebélie.
Otevíráme dveře hostelu a ležérně vcházíme dovnitř, každý s plechovkou v ruce. Recepční s tradičním "rude girl" sestřihem si nás nejdříve přeměřila přísným pohledem a pak nám suše řekla "Hey gyus, you want to pay 50 EUR penalty, right?". My jsme odpověděli hlasem, který má ten den již dvouciferný počet piv "WHAAAAT????". Recepční máchla rukou a ukázala na nápis, který informuje o zákazu konzumace alkoholu v celém hostelu pod pokutou 50 EUR. Omluvili jsme se za neznalost místních poměrů. Problémy tu dělat nebudeme, ale na druhou stranu piva je v plechovce ještě přes půlku a je škoda ho vyhodit. To snad musí chápat každý. Naštěstí jsme na to záhy přišli - v chodbě byl velký regál, který sloužil ve spodní části jako botník a v horní části jako místo, kde se válely všemožné předměty a jedním z nich byl i starý telefon. Vždy když jsme se chtěli napít tak jsme přešli k telefonu a "dělali" jsme, že nám volá máma a u toho jsme usrkávali z plechovky pivo. V tu chvíli to byla tuze ohromná sranda. Bavilo to nás i recepční se kterou jsme mezi hovory s mámou povídali o hudbě, životě v Bělorusku i hostelu. Bylo to moc fajn. Po posledním telefonátu jsme se rozloučili a šli spát. Byl to dlouhý den.
